Informace organizace Biotrin ze dne 5. 4. 2018

Biopaliva. Opět jeden z termínů současné „ekologické novomluvy“, neberoucí v úvahu, že je lidstvo využívá v podstatě odedávna. Ať již ve formě současné dřevní hmoty nebo v té fosilizované. Jejich zavedení a v podstatě silové legislativní prosazení v evropském rozměru vyvolává další a další diskuse, ekonomické i ekologické.

Pěstování klíčových „energetických plodin“, zejména řepky či kukuřice s sebou totiž nese řadu problémů. Dochází k devastaci kvality půdního fondu, rozsáhlé monokultury ohrožují vodní zdroje či vůbec koloběh vody v krajině. Kukuřičné lány coby potrava bioplynových stanic jsou opakovanou příčinou půdní eroze.

Kritici této strategie stále více komentují spornost jejího skutečného vlivu na snižování emisí, coby faktoru klimatické udržitelnosti. Vždyť pro samotné napěstování oné rostlinné hmoty je třeba značného množství konvenčních fosilních paliv. Co když nakonec prostě nula od nuly pojde nebo výsledek bude spíše opačný?

Nicméně evropské plány nadále přednostně podporují „…využívání čisté energie z obnovitelných zdrojů…“, tedy ze slunce, větru – a biomasy. Jaderná energie za obnovitelnou nadále považována není. Dle závěrů jednání Evropského parlamentu ze 17. ledna 2018 by jejich podíl na celkové spotřebě energie měl již v roce 2030 dosahovat hodnoty 35 %. A v produkci samotné energie elektrické by tak měla být kryta dokonce poloviny spotřeby.

Bohužel, slunce svítí či vítr fouká na různých místech kontinentu různě. Rozdíly by tedy měla krýt právě biomasa. Jenže opět – žádný velký problém pro státy s bohatou zásobou dřevní hmoty. Finsko díky ní už dnes dosahuje „biopodílu“ 40 % a Švédsko dokonce 50 %.

Státy našeho typu takové štěstí nemají. A tak se dál můžeme těšit na žluté lány řepkové a zelené (za čerstva) či hnědé plantáže kukuřice od obzoru k obzoru. Co si sami nenapěstujeme, můžeme, pravda, dovézt. Třeba i od protinožců, jako importujeme černé uhlí. Odborníci klimatologové vás dokonce ujistí, že příslušná „uhlíková stopa“ je i v tomto případě docela přijatelná.

Obchod je obchod – a v tomto ohledu již Austrálie značně zrevidovala i svůj dávný odpor k pěstování nejrůznějších geneticky modifikovaných (GM) plodin. Koneckonců je již po léta producentem kupř. různých odrůd GM bavlníku. K nadějnému vývoznímu artiklu tak dnes patří i řepka – tedy přesněji řepka jarní označovaná angl. „canola“. Vrásky tamním producentům nedělá ani herbicidová hrozba, nedávno, byť nikoliv v kontextu s GM plodinami, řešená až na úrovni Evropského parlamentu.

První GM řepka začala být v Austrálii pěstována v roce 2008. A farmáři velmi rychle ocenili technologický přínos odrůd tolerantních buď ke glyfosátu nebo glufosinátu amonnému. Vedle úspory finanční to totiž znamená i výrazně nižší spotřebu energie v kontextu s produkcí skleníkových plynů.

Podle dat z poloviny minulého roku je řepka v Austrálii pěstována na zhruba 2,3 milionech ha, ta GM z nich představuje asi 21 % celkového množství. Plochy se v minulých letech pravidelně rozšiřovaly, k určité stagnaci došlo jen v důsledku aktuálního nedostatku heterózního/hybridního osiva.

Značná část této sklizně je určena na export. Australané (zatím) pro biopaliva nijak nehorují. Lákavé jsou ovšem pro ně současné, resp. „blízce budoucí“ evropské normy pro energetickou náročnost jejich pěstování. Ty by u biopaliv měly vyžadovat objem 50 % emisí v porovnání s klasickými fosilními. Tedy, řečeno velmi zjednodušeně – když sečtu veškerou emisní produkci přípravy dotyčné biomasy a k tomu emise dané jejím spálením, měl bych se dostat až na poloviční úsporu v porovnání s těžbou a spálením paliva fosilního.

Normy jsou pro evropské pěstitele dost tvrdé, mnohé subjekty se dožadují jejího zmírnění – prozatím jen na 35 %.

Australský řepkový biodiesel však již nyní těmto parametrům zcela vyhovuje. Zejména prý ten ze států Jižní Austrálie, Victoria či Nový Jižní Wales, mající optimální pěstební podmínky. Produkce toho jiho-australského dosahuje dokonce hodnoty 439 kg skleníkových plynů na tunu sklizených řepkových semen…

Vážnými konkurenty jsou pro australské farmáře zatím pouze Kanada – a snad Chorvatsko. To samo ovšem Evropu těžko spasí.

Takže – jsme na počátku další obchodní války? Budeme dovážet řepkový olej přes půl světa? Možná konečně i Evropa začne revidovat svá moratoria na GMO?

Popravdě, důkladnou pesticidovou zátěž jí už dodalo zemědělství konvenční. Snížit ji alespoň cestou využití insekt – resistentních GM plodin odmítá. A teď si ještě dále zpřísňuje svoji strategii „nejaderných čistých energetických zdrojů“ nízkoemisními biopalivy.

Qui bono?
 

Autor článku: prof. RNDr. Zdeněk Opatrný, CSc., PřF UK v Praze

Zdroj: Biotrin

Foto: Shutterstock