Došlo k těžkému porušování federálních standardů kvality pitné vody, kdy narušené potrubí zůstávalo neopravené po dobu několika týdnů. Problémy se opakovaly a následovalo dlouhé vyšetřování.

V květnu 2002 vydalo Ministerstvo životního prostředí státu Georgia ve Spojených státech varování pro obyvatele města North Buckhead, že voda v jejich domech není bezpečná, dokud se nepřevaří. Stejné problémy s pitnou vodou se objevily již o měsíc dříve. Obrovská vlna nevole ze strany občanů poukázala na problémy spojené se soukromým podnikáním s vodními zdroji.
Jen několik let předtím převzala soukromá společnost United Water, podporovaná francouzským konglomerátem Suez, obecní vodovodní systém ve státě Atlanta a slíbila, že jej změní v „mezinárodní výkladní skříň“ spolupráce veřejného a soukromého sektoru. Jenže namísto vyřešení dodávek pitné vody přinesl atlantský experiment celou řadu nových problémů. Například došlo k těžkému porušování federálních standardů kvality pitné vody, kdy narušené potrubí zůstávalo neopravené po dobu několika týdnů. Problémy se opakovaly a následovalo dlouhé vyšetřování. Nakonec v lednu 2003 společnost United Water vycouvala ze závazků vůči městu. Události v Atlantě by vypadaly triviálně, kdyby pro společnost Suez nebyly pouhým pokusem, jak z dodávek pitné vody udělat vysoce ziskový obchod, a to jak v chudých, tak i bohatých oblastech Spojených států. Vodní průmysl se pokouší uchvátit trh s dodávkami do domácností na celém světě od Bolívie, přes Ghanu a Filipíny. Stejná situace je i ve Velké Británii, USA a Kanadě, kde se dříve vždy uvažovalo o dodávkách pitné vody jako o veřejné službě a nikoli jako o podnikatelském záměru.
Podle odhadů dnes nadnárodní společnosti obhospodařují kolem 7 % celosvětových zásob vody. Analytici předpokládají nárůst podílu soukromých vlastníků na 17 % do roku 2015. Podnikání s vodou se stává podnikem, ve kterém se točí miliardy dolarů. V roce 2000 označil časopis Fortune vodní zdroje za „jednu z největších obchodních příležitostí na celém světě.“
Ačkoli neustále přibývá počet obyvatel zeměkoule, zdroje pitné vody se zmenšují. Podle OSN by za dalších dvacet let mohlo dojít k poklesu přístupnosti kvalitní vody o celou třetinu. V současnosti má pouze jedna pětina lidí k dispozici zdroje zdravotně nezávadné vody. Otázka je, zda obrat k lepšímu dokáží zprostředkovat soukromé firmy. Světová banka a Mezinárodní měnový fond tlačí na rozvojové země, aby co největší část své správy privatizovaly, včetně dodávek pitné vody. Pomocí úvěrů vlády přistupují na soukromě veřejný systém hospodaření. Většinou stát nadále vlastní technická zařízení, vodovodní síť i čistírny odpadních vod, a soukromé společnosti mají na starost řízení a provoz. Na počátku devadesátých let fungoval tento systém ve dvanácti zemích, o deset let později již ve více než stovce států světa.
Dvě největší vodohospodářské společnosti Suez a Vivendi dnes dodávají vodu do domácností pro 230 milionů lidí. Jejich zákazníci jsou nejčastěji z Evropy a ze zemí třetího světa. Ve Spojených státech je naopak plných 85 % pitné vody produkováno veřejnými službami. V osmdesátých letech ve Velké Británii propagovala privatizaci Konzervativní strana, ačkoli cena pitné vody vzrostla o téměř 50 % a o stejný počet přibylo havárií a přerušení dodávek.
Hugo Charvát (EcoMonitor)

http://www.ekolist.cz
EkoList, 28. 6. 2004