V září 2002 byly vydány DRI pro energii, sacharidy a vlákninu.

V září 2002 byly formou Zprávy č. 6 Lékařským institutem Národní akademie USA vydány americko-kanadské výživové referenční dávky (DRI) týkající se přívodu energie a makroživin ve stravě (v části 1 se jedná o:energii, sacharidy a vlákninu). V předcházejících zprávách č. 1–4 (z r. 1997–2001) jsou stanoveny hodnoty pro mikroživiny, v zprávě č. 5 (z r. 2001) jsou uvedeny zásady stanovení DRI a vyhodnocení průzkumu stravování.

Přehled o dosud vydaných zprávách
Souhrnně a zjednodušeně lze nově stanovené hodnoty doporučeného příjmu vyjádřit následující tabulkou.
Tabulka 1: Zjednodušené vyjádření potřeby energie a živin

Příjem energie
V zásadě jsou americko-kanadské hodnoty založeny na stejných principech jako referenční hodnoty D-A-CH (německo-rakousko-švýcarské), jsou však vztaženy k výsledkům novějšího průzkumu, a sice v příslušných zemích. Za normální byly brány růstové tabulky pro kojence a děti v USA autorů Kuczmarski a kol. (2000) a z toho odvozené doporučené indexy BMI a referenční hodnoty pro hmotnost v závislosti na výšce a pohlaví, a to se liší od dosavadních amerických doporučení a doporučení D-A-CH. Za normální se u dospělých považuje obsah tělesného tuku u mužů 13–21 % a u žen 23–31 %, což odpovídá BMI 18,5–25kg/m2. Referenční hmotnosti byly stanoveny tak, aby odpovídaly 50 % příslušné skupiny (tzn. zjištěný BMI má velikost 18,5 a více až po dále uvedenou hodnotu). U 19letých tak byly stanoveny doporučené BMI až do 21,5 kg/m2u žen a až do 22,5 kg/m2 u mužů. Na rozdíl od toho v případě doporučení D-A-CH byly stanoveny doporučené hodnoty BMI 22 resp. 24 kg/m2 .
Pod termínem „EER“ (odhadnutá potřebná energie) se rozumí průměrný přívod energie stravou, který u zdravých dospělých (odstupňováno podle věku, pohlaví, tělesné hmotnosti, tělesné výšky a tělesné aktivity), znamená energetickou rovnováhu. Hodnota EER tedy odpovídá celkovému energetickému výdeji (TEE), který je v období růstu a v těhotenství ještě o určitou hodnotu zvýšen. Individuální doporučený TEE odpovídá v případě normální tělesné hmotnosti a při zakalkulování rizika chronických degenerativních onemocnění nejméně 1,6 až 1,7násobku basální spotřeby energie (BEE). Podíl TEE/BEE je označován jako míra fyzické aktivity (PAL).

Tabulka 2 Kategorizace koeficientu PAL pro různou míru aktivity

V případě kojenců a malých dětí nezávisí potřeba energie na pohlaví a vychází se ze součtu hodnoty TEE a energie potřebné k růstu. K růstu je potřeba v prvních 3 měsících 175 kcal/den, do 6. měsíce 56 kcal/den, do 12. měsíce 22 kcal/den a do 35. měsíce 20 kcal/den. TEE se vypočítává z tělesné hmotnosti dítěte, přičemž vycházejí o 20 % nižší hodnoty než v doporučeních FAO/WHO z r. 1985. Při intenzivním růstu ve 3–8 letech resp. 9–18 letech se potřebná energie zvyšuje o 20 resp. 25 kcal/den, v těhotenství, ve druhém trimestru o 340 kcal/den, ve třetím trimestru o 452 kcal/den. V porovnání s tím je v doporučeních D-A-CH počítáno s 255 kcal/den během celého těhotenství.
Pro individuální výpočet TEE, do kterého se zahrne i věk, váha, výška a aktivita lze použít vzorec (v tomto případě pro muže):
TEE v kcal/den = 864 – 9,72 x věk + PAL x (14,2 x váha v kg + 503 x výška v m)
Doporučený přísun energie pro zdravé osoby se střední aktivitou je pro orientaci uveden v tabulce 3.

Tabulka 3 Kriteria a výživové referenční dávky pro přívod energie stravou u středně aktivních osob v závislosti na věku.

Tyto nové hodnoty jsou vzhledem k jinému metodickému způsobu stanovení vyšší než dřívější doporučení z r. 1989 (Average Energy Allowances).

Pro osoby s nadváhou a obézní se hodnota EER sice nedá vyčíslit (EER je definována přijatá energie k dosažení energetické rovnováhy, což není tento případ), ale podle experimentálních zjištění je pro stanovení TEE vedoucí k udržení příslušné hmotnosti zapotřebí použít jiných konstant a jiných koeficientů PAL.
Pro osoby s příliš nízkou hmotností nelze jednoduše stanovit energetický příjem vedoucí k dosažení normální hmotnosti, protože energetická potřeba není jen funkcí tělesné hmotnosti, ale závisí i na tělesném složení. Pouze pro podvyživené děti existují tabelárně zpracované hodnoty energie.

Sacharidy
Za sacharidy se považují cukry, alkoholické cukry, škroby a glykogen. Stejně jako tuky a bílkoviny hodnotí se sacharidy jednak z hlediska jejich potřeby pro udržení života, jednak z hlediska zdravotně přijatelného rozdělení makroživin ve stravě. Za primární úlohu sacharidů se považuje zásobování buněk energií, což se v první řadě týká centrálního nervového systému, dále červených a bílých krvinek a tkáně ledvin. Potřeba glukózy pro mozek kolísá mezi 117 až 142 g/den bez ohledu na věk a pohlaví. Pokud se bere v úvahu 30 g glukózy, která se obvykle denně vytváří z bílkovin a glycerolu, je denní potřeba 87 až 112 g/den. Z toho vyplývá, že pokud zásobování mozku energií probíhá bez zvýšení glukoneogenese nebo náhrady glukózy ketokyselinami, musí být průměrný přívod sacharidů ze stravy 100 g/den. Toto množství bylo stanoveno jako EAR (odhadnutá průměrná spotřeba) již od prvního roku života.
Za variační koeficient průměrného využití glukózy mozkem je považováno 15 %. Pokud se toto vezme v úvahu, vychází RDA (doporučený přívod stravou) pro děti i dospělé 130 g/den (EAR + 2 x 15 = 130). U těhotných a kojících je tato hodnota zvýšena o dalších 45 resp 80 g/den. Pouze pro kojence nebyl stanoven doporučený přívod, ale tzv AI = přiměřený příjem. Ten odpovídá přívodu sacharidů mateřským mlékem a/nebo přikrmování, a to do 6. měsíce 60 g/den a od 7 do 12 měsíce 95 g/den.
Sledování individuálního příjmu sacharidů prováděné CFSII (Continuing Food Survey on Intakes by Individuals) v období 1994 až 1996 a dále po r. 1998 ukázalo, že v USA konzumují muži průměrně 220 až 230 g a ženy 180 až 230 g sacharidů denně. To odpovídá 49 až 50 % přijaté energie. V Kanadě je to 43 až 50 %. U 10 až 25 % Američanů je podíl sacharidů ve stravě pod 45 %, u 5 % nad 65 %. Podíl 45 až 65 % sacharidů ve stravě byl stanoven jako „přijatelný rozptyl příjmu“ AMDR (Acceptable Macronutrient Distribution Range). Platí to pro dospělé, dospívající i děti od jednoho roku.
Grémium zpracovatelů těchto hodnot nezohlednilo, že těžko stravitelné a absorbovatelné škroby mají proti snadno stravitelným a rychle absorbovatelným zdravotní přednosti. V důsledku glykemického indexu (GI) a glykemického zatížení – především u diabetiků a hyperlipidemiků, méně u zdravých osob – existují vlivy (s poměrně dobrou vypovídací schopností) na koncentraci glukózy, glykosylovaných funkčních bílkovin (např. glykovaný hemoglobin A1c  – hodnota vyjadřující podíl molekul hemoglobinu se sacharidem vázaným v místě 1c), insulinu, triacylglycerolu a HDL-cholesterolu v krvi nebo peptidu C v moči. Proto, že to vždy neplatí pro zdravé osoby, nebylo toto hledisko do doporučení stanovovaných obecně pro zdravé osoby zahrnuto. Vzhledem k tomu, že navíc chybějí konzistentní výsledky epidemiologických studií, nebyly pro GI stanoveny ani hodnoty UL (nejvyšší tolerovatelný příjem).
Ze studií prováděných NHANES III (National Health and Nutrition Examination Survey No. 3) vyplynulo, že střední přívod cukrů stravou (sacharóza, glukóza, glukózový, fruktózový a sladový sirup, med, melasa apod.) je mezi 40 a 120 g/den. Podle sledování individuálního příjmu CFSII spotřebovávají všechny osoby (sledováno po dobu více než 2 roky) průměrně 82 g cukru/den. Stejně jako pro vliv GI, není dostatek podkladů pro stanovení UL, ani pokud jde o vliv cukrů na zubní kaz, negativní projevy chování, špatné kognitivní výsledky, zvýšení rizika rakoviny, ukládání tuku a hyperlipidemie. Je sice stanovena horní hranice příjmu cukrů na 25 % z celkové přijímané energie, ale to souvisí především s prokázaným nízkým zásobením části americké populace mikroživinami (prázdné kalorie).
V případě doporučení D-A-CH je odmítání přidaných cukrů kvůli nízkému obsahu mikroživin a balastních látek mnohem důraznější. Nejsou stanoveny konkrétní hodnoty, ale doporučuje se„umírněný“ (moderate) příjem. Principiální úvahy, na nichž jsou doporučení stanovena jsou v případě hodnot D-A-CH obdobné jako u americko-kanadských DRI. Odmítá se údaj „minimálního příjmu“ a také jednoduchý doporučený poměr bílkovin sacharidů a tuků. Směrná hodnota D-A-CH doporučující 50 % energie ze sacharidů je v souladu s americkým doporučením 45 až 65 %. Skutečností je, že riziko srdečně cévních onemocnění existuje při vysokém i nízkém příjmu tuků, ale existuje dost důkazů, že nízký příjem tuků a vysoký příjem sacharidů snižuje riziko obezity i jejích průvodních jevů včetně srdečně cévních chorob.
Vláknina
V případě vlákniny neexistuje definice, která by byla odůvodněna něčím jiným než analytickými metodami nebo fyziologickými modely. V definici D-A-CH jsou vlákninou stravy (balastními látkami) složky rostlinné potravy, které nejsou štěpeny vlastními enzymy lidského trávicího traktu.
V případě DRI se rozlišuje mezi vlákninou stravy – „dietary fiber“, „Nahrungsfasern“ – (nestravitelné sacharidy přítomné v rostlinách a lignin) a funkční vlákninou – „functional fiber“, „Faserstoffe“ – (izolované a nebo chemicky modifikované, příp. syntetické nestravitelné sacharidy). Součet obou dává celkovou vlákninu – „total fiber“, „Gesammtfaserstoffe“
Vláknina stravy je směs polysacharidů, které jsou v lidském tenkém střevě nestravitelné a neabsorbovatelné, a které jsou součástí rostlinných buněčných stěn a mezibuněčných struktur (celulóza, pektin, hemicelulóza, beta-glukany aj.). Dále sem patří některé přirozeně se vyskytující rezistentní škroby, lignin, velký počet oligosacharidů jako inulin a olisacharidy se stupněm polymerizace 3 až 10 (např. rafinóza, stachyóza a verbaskóza), fruktany, polydextróza, metylcelulóza, rezistentní maltodextriny a příbuzné látky, které nebyly získány srážením alkoholem. K vláknině stravy se nepočítají nestravitelné živočišné makromolekuly polysacharidů ani nestravitelné mono- a disacharidy a polyoly. Těm není připisován žádný fyziologický efekt.
Funkční vlákninou jsou látky chemicky, enzymaticky nebo vodou uvolněné, izolované, příp. extrahované (např.rezistentní škroby, pektin, rostlinné gumy, celulózový prášek, šlem ze semene psylia). Patří sem také synteticky vyrobené nebo přírodní izolované oligosacharidy, a také z hlediska délky řetězce nebo molekulární konfigurace modifikované oligo- a poly-sacharidy rostlinného původu – rezistentní škroby, polydextróza, polyoly (polygycitolový nebo maltitolový sirup), inulin a nestravitelné dextriny. Mezi funkční vlákninu jsou zahrnuty i nestravitelné sacharidické makromolekuly živočišného původu, jako jsou součásti pojivové tkáně a především chitin a chitosan, které se často vyskytují ve formě suplementů a jsou o nich k dispozici dokumentované fyziologické efekty. Nepatří sem nestravitelné mono- a disacharidy nebo alkoholické cukry, o nichž, jak již bylo výše uvedeno, nejsou zdokumentovány žádné fyziologické účinky.
Podle výše uvedených definic mohou některé látky patřit do obou skupin: vláknina stravy i funkční vláknina. Důvodem rozdělení vlákniny do těchto dvou skupin je jednak snaha zpracovatelského grémia o co největší jednotnost v označování při mezinárodním obchodování, jednak se musí počítat s tím, že v blízké budoucnosti budou k dispozici synteticky vyráběné rostlinné a živočišné enzymy (jako rekombinované bílkoviny), které bude možno využít k výrobě materiálů podobných vláknině. Nová definice „funkční vláknina“ má umožnit, aby nové materiály bylo možno zařadit a vyrábět bio-syntézou specifické oligo- a polysacharidy, které se přirozeně vyskytují jako součást rostlinných i živočišných tkání.
Zdůrazňuje se, že dosud neexistuje vyšetřovací metoda, kterou by se zjistila výživově fyziologická úloha obou druhů vlákniny. Podle názoru autorů nelze přehlédnout, že konzumace vlákniny sice je spojena se sníženým rizikem chorob a snadnějším uzdravováním chronických nemocí, ale nejsou spolehlivé důkazy, zda účinky mají být připsány vlastní vláknině ovoce, zeleniny či obilovin nebo jiným látkám obsaženým v těchto potravinách. Proto nejsou zatím zpracována konkrétnější doporučení.
Známé fyziologické účinky vlákniny a z toho odvozená doporučení
Během průchodu tenkým střevem vykazuje vláknina různé efekty. Viskózní vláknina obou skupin může zpomalovat vyprazdňování obsahu žaludku do střeva. Tím se vytváří pocit plnosti, který slouží při regulaci hmotnosti sníženým příjmem stravy. Kromě toho se zpomaluje trávení a absorpce živin. Zabrzdí se postprandiální vzestup glukózy v krvi.
V tlustém střevě probíhá fermentace vlákniny mikroflórou a přitom se vytváří CO2, H2, metan a kyseliny s krátkým řetězcem. Neexistuje vztah mezi množstvím konzumované vlákniny a fermentovatelností, zvlášť při velkých množstvích. Kontroverzní diskuse se však vedou ohledně souvislostí mezi vznikajícím butyrátem a rizikem karcinomu tlustého střeva. Rovněž velmi málo je známo o energetickém přínosu z těchto procesů – počítá se s 1,5 až 2,5 kcal/g vlákniny.
Charakteristický je pro funkční vlákninu laxativní účinek, snížení postprandiální hladiny glukózy v krvi s potenciálním příznivým vlivem na senzitivitu insulinu a normalizaci hladiny lipidů v krvi. Krevní lipidy jsou ovlivněny tím, že funkční vláknina zabraňuje jak absorpci tuku ze stravy, tak i cirkulaci cholesterolu a kyseliny žlučové v játrech. V důsledku toho může dojít k poklesu celkového a LDL-cholesterolu i triacylglycerolů.
Z prospektivních kohortních studií stejně jako z intervenčních studií byl vyvozen účinek obou druhů vlákniny na snížení rizika kardiovaskulárních chorob, a to při dávkách 12,9 až 14,45 g vlákniny/1 000 kcal. Zvlášť výrazný je účinek obilné vlákniny, jako málo prokazatelný se jeví účinek vlákniny z ovoce a zeleniny. Protože mnozí účastníci prováděných studií neznali svůj celkový energetický přívod, byl pro každou skupinu obyvatel brán za základ obvyklý přiměřený přívod (AI).
Funkční vláknina jako psyliové semeno a pektin působí stejnou měrou na ochranu srdce jako vláknina stravy. Proto nakonec došlo k sjednocení na termínu na „celková vláknina“, pro kterou byla stanovena hodnota AI 14 g/1 000 kcal pro děti, mládež i dospělé. Podle věku a pohlaví se přiměřený přívod vlákniny pohybuje mezi 12 až 38 g/den.
Doporučení D-A-CH vycházejí z hodnot 12,5 g/1 000 kcal pro ženy a 10 g/1 000 kcal pro muže. Jako obecná směrná hodnota je udáváno množství nejméně 30 g/den.
Ernährungs-Umschau, 50, 2003, č. 3, s. 96–102