Podle rozhodnutí  ve věci C-14/00 měla Itálie  povinnost umožnit na svém území oběh výrobků s označením „čokoláda“, i když tyto obsahovaly jiné rostlinné tuky než kakaové máslo.

V soudním sporu Komise EU proti Itálii C-14/00 (zahájeno v r. 2000) se jednalo o to, zda Itálie může nepřipustit použití termínu „čokoláda“ na výrobku obsahujícím jiné tuky než kakaové máslo. Evropský soud rozhodl 16. 1. 2003 ve prospěch Komise. Ve stejný den byl vydán obdobný rozsudek (ve věci C-12/00) i proti Španělsku.

Argumenty obou stran
Problém spočíval v dlouhodobě legislativně nevyřešené situaci, takže obě strany měly svou pravdu. V době vzniku sporu, považovala Itálie definici čokolády uvedenou v tehdejší směrnici č. 73/241 o čokoládě nejen za platnou, ale i za využitelnou z hlediska používání termínu „čokoláda“ při označování. Podle původní směrnice č. 73/241 je v příloze I č. bod 1.16 definována čokoláda: „výrobek neobsahující jiné tuky než kakaové máslo (18 %)“. Na základě toho Itálie (a Španělsko) vyžadovala, aby výrobky obsahující jiné rostlinné tuky než kakaové máslo, byly označovány jako „náhražky čokolády“.

Na rozdíl od toho Komise považovala otázku možného použití jiných tuků za nedořešenou, což ve výše uvedené směrnici vyplývalo z ustanovení čl. 14 odst. 2 písm. a): „směrnice nemá vliv na ustanovení národních právních předpisů, které v současnosti povolují nebo zakazují přidávání rostlinných tuků jiných než kakaové máslo do čokoládových výrobků“. Problematické ovšem je, že „Na konci období tří let od notifikace této směrnice měla Rada na základě návrhu Komise rozhodnout o možnostech a formách rozšíření používání takových tuků ve Společenství jako celku“, což nebylo vzhledem k nejednotnému stanovisku členských států uskutečněno (řeší to teprve nová směrnice 2000/36).

Podstata sporu
Podstatou sporu bylo, že v některých zemích jako Itálie či Španělsko se směly tradičně vyrábět čokoládové výrobky jen z kakaa a kakaového másla, zatímco v Dánsku, Irsku, Portugalsku, Švédsku, Finsku a Spojeném království s povoloval i 5%ní přídavek jiných rostlinných tuků. Již v r. 1976 vydala Itálie předpis č. 351, podle kterého se výrobky s přídavkem jiných tuků musí označovat jako „náhražky čokolády“. V r. 1994 vyšla v Itálii ministerská vyhláška, že se toto ustanovení nevztahuje na výrobky, které obsahují jiné rostlinné tuky (v určitém stanoveném množství), a které se vyrábějí podle předpisů platných v zemi původu. O dva roky později se tento výklad zákona opět změnil vyhláškou, a sice že se to týká jen výrobků z Dánska a Spojeného království. Znamenalo to, že podle národní legislativy Itálie nemohly být výrobky např. z Irska, Portugalska atd., v nichž byly použity jiné rostlinné oleje, označovány jako čokoláda, ale jako „náhražky čokolády“.

Na druhé straně však podle článku 28 smlouvy ES jsou ostatní členské státy povinny připustit na svém území uvádění do oběhu výrobků, které jsou vyrobeny podle platných předpisů v jiném členském státě. V zemi výroby, kde se výrobky s jinými rostlinnými tuky tradičně jako čokoláda označují, by přílišná sešněrovanost vertikálních právních předpisů bránila tomu, aby se tradiční výrobky dobře uplatňovaly na trhu.

Velmi hlasitě bývá vyvoláváno, že národní předpisy musí být nediskriminační , tzn. že musí být používány bez rozdílu na tuzemské i dovážené zboží, ovšem v tomto případě právě takový „nediskriminační“ přístup způsobil vytváření překážek obchodu uvnitř Společenství, a tak v zásadě představoval nepřípustné opatření. Taková opatření mohou být odůvodněna pouze ”ospravedlnitelnými požadavky” dovážejícího členského státu, jako jsou zejména požadavky naléhavé potřeby nebo veřejného zdraví, poctivosti obchodního styku a ochrany spotřebitele (čl. 30 Smlouvy EHS/ES). Použití čl. 30 je vyloučeno, pokud předpis ES vyčerpávajícím způsobem řeší výrobu a oběh určitého zboží.

Cassis de Dijon
Při soudním rozhodování šlo o správné použití prejudikatury „Cassis“ („Cassis de Dijon“, jedn. č. 120/78, SbSD 1979, s. 649). Na základě soudního případu ”Cassis de Dijon” byla založena tzv. „zásada země původu“ v tom smyslu, že omezení (překážky) volného pohybu zboží – ačkoli nemají diskrimininační povahu – jsou dalekosáhle zakázány. Rozsudek znamenal opuštění do té doby jedině platné tzv. „zásady státu určení“ ve smyslu pouhého zákazu diskriminace. S výhradou platnosti zmíněných ”důležitých požadavků” musí být všechny výrobky, nacházející se v některém členském státě ve volném oběhu, připuštěny na trh v celém prostoru Společenství.

Soudního rozhodnutí ve smyslu „Cassis“ nelze použít bez problémů, a tím spíše by měl Soudní dvůr váhat, zda takovou prejudici použít. Je třeba zvážit, do jaké míry mohou vést zásadní omezení čl. 28 Smlouvy ve smyslu případu Cassis k omezujícím opatřením, když vysloveně chybí příslušné pravidlo Společenství ohledně výroby a uvádění do oběhu určitého zboží.

Okolnosti rozhodování u Evropského soudního dvora
EuGH měl problém nejen s posouzením úplnosti (dořešenosti) směrnice 73/241, ale i s opodstatněním použití prejudice Cassis. Rozhodnutí EuGH je sice platné, ale i tak se v jeho zdůvodnění projevily rozpory. Na jedné straně je směrnice 73/241 považována jen za „provizorní opatření“, (když nedošlo ke konečnému rozhodnutí Radou ohledně přídavku tuků, vzhledem k nesouladu mezi členskými státy), na druhé straně je použití „Cassis“ zdůvodňováno existencí „společných (resp. harmonizovaných) předpisů“.
Celá záležitost by byla se u Evropského soudního dvora neprojednávala, kdyby již v době zahájení sporu byla v členských státech zavedena nová směrnice o čokoládě č. 2000/36, pro niž byla stanovena lhůta do 3. 8. 2003. Právě přípustnost jiných rostlinných tuků vedle kakaového másla je jednou ze zásadních změn proti směrnici 73/241. (Jedním z důležitých argumentů pro přípustnost jiných rostlinných tuků v čokoládě je hospodářská situace v rozvojových zemích, kde jsou takové tuky tradičně produkovány). Ustanovení nové směrnice vlastně mohlo mít „politicky“ vliv na konečné rozhodnutí EuGH.

Dtsch. Lebensm. Rdsch., 99, 2003, č. 9, s. 365–370