Postavení GMO v EU
Hlavní legislativa, podle níž mohou být GM organismy vpuštěny na trh (90/220/EEC), byla nahrazena vylepšenou směrnicí 2001/18/EC v říjnu 2002. Produkty odvozené z GM plodin jako kečup nebo rajský protlak nepokrývá výše zmíněná směrnice, ale nařízení (EC) 258/97 o nových potravinách a nových přísadách do potravin. ŽP
Ačkoli by se mohlo zdát, že o geneticky modifikovaných organismech (GMO) se ví až od roku 1998, kdy na ně Evropská unie uvalila moratorium, není to tak. Základní zákony měla EU již začátkem 90. let, právní rámec se od té doby postupně rozšiřoval.
Hlavní legislativa, podle níž mohou být GM organismy vpuštěny na trh (90/220/EEC), byla nahrazena vylepšenou směrnicí 2001/18/EC v říjnu 2002. Produkty odvozené z GM plodin jako kečup nebo rajský protlak nepokrývá výše zmíněná směrnice, ale nařízení (EC) 258/97 o nových potravinách a nových přísadách do potravin.
Legálně může být v současnosti v potravinách použito 16 transgenních organismů. Prvními byly transgenní sója a kukuřice, později přibylo sedm variant řepky olejné, čtyři varianty kukuřice a olej ze dvou variant semen bavlny. Dalších osm použití je ve stadiu povolovacího řízení. Některé země (Rakousko, Francie, Lucembursko, Německo, Řecko a Velká Británie) však vydaly úplný zákaz dovozu transgenních organismů, přičemž se opíraly právě o tzv. „bezpečnostní klauzuli“ směrnice 90/220/EC. Ve všech případech ale Vědecký výbor pro rostliny považuje informace podané členskými zeměmi jako nedostatečné pro ospravedlnění zákazu.
Revidovaná směrnice významně posílila existující pravidla postupného uvolňování GMO do prostředí. Zavádí především povinné informování veřejnosti, zásady posouzení rizik pro životní prostředí, povinnost konzultace s EP a vědeckými výbory, požadavek na členské státy zajistit označování GM rostlin a potravin, vystopovatelnost transgenů ve všech fázích umístění na trhu a možnost Rady ministrů EU přijmout či odmítnout návrh Evropské komise pro povolení GMO.
Pokud chce firma proniknout na trh s GMO, musí podle nové směrnice nejprve podat žádost ke kompetentní instituci členského státu, kde má být produkt poprvé umístěn na trhu. V případě, že národní úřad vydá souhlasné stanovisko k dané plodině či potravině, informuje o tom ostatní členské země přes Evropskou komisi. Nejsou-li námitky, úřad, který vydal původní stanovisko, může vydat povolení. Produkt pak může být umístěn na trh v celé unii v souladu s podmínkami uvedenými v povolení. Pokud jsou však vzneseny nějaké námitky, pak musí padnout rozhodnutí na úrovni celé Unie. Nejprve si Komise vyžádá stanoviska vědeckých výborů složených ze zástupců medicíny, výživy, toxikologie, biologie, chemie a dalších disciplín. Je-li názor vědců příznivý, Komise navrhne rozhodnutí regulačnímu výboru, složenému z představitelů členských států. Když řekne ano, lze vydat souhlasné rozhodnutí. Jestliže nesouhlasí, je řada na rozhodnutí Rady ministrů EU.
Bezpečnost transgenních rostlin je na úrovni EU posuzována procedurou podle mnoha kritérií. Posuzují se jak možné krátkodobé, tak dlouhodobé nebo i kumulativní dopady na okolí či lidské zdraví, obsah alergenů či rezistence vůči antibiotikům. Vědecký výbor pro rostliny zatím hodnotil 17 variant transgenních rostlin určených pro trh. Pouze v jednom případě bylo vydáno negativní stanovisko, a to kvůli přítomnosti genu, který kóduje rezistenci na amikacin, klinicky významné antibiotikum.
Současný systém označování potravin obsahujících transgenní rostliny je založen na možnosti detekování modifikované DNA nebo bílkoviny ve finálním výrobku. V praxi to znamená, že zpracovávané poživatiny z GM surovin, jako jsou vysoce rafinované oleje, nemusí být značeny. V novém systému už budou muset být označeny všechny výrobky z GMO včetně přísad a příchutí v potravinách, aby byla zajištěna informovaná volba spotřebitelů. Nebude povinnost označovat maso, vejce či mléko od zvířat krmených transgenními plodinami obsaženými v krmivu, krmivo však označováno bude. Stejně tak transgenní osivo bude nést nálepku GMO.
Takzvaná vystopovatelnost GMO v potravinách je dalším opatřením Unie pro kontrolu jejich výskytu. Cílem je monitorovat GMO v celém výrobním a distribučním řetezci a monitorovat potenciální dopady na životní prostředí či lidské zdraví; týká se všech členských zemí.
Ačkoliv mají společnosti oznamovací povinnost, takže by se veřejnost měla dozvědět o jejich snaze přihlásit nové výrobky s obsahem GMO, Unie nechává rozhodnutí na zodpovědných institucích a volených zástupcích, hodnotící hlas mají vědecké výbory. Podobně je tomu i v případě nedávného rozhodnutí české Poslanecké sněmovny, která vyloučila veřejnost z rozhodovacího procesu. Do správních řízení týkajících se GMO ovšem nemají přístup nevládní organizace a sdružení spotřebitelů prakticky nikde v Evropě.
Evropská komise usiluje o zjednodušení procesu, aby nedocházelo k dublování některých činností, ovšem některé státy to považují za příliš velký zásah do své suverenity. Ty také proti postupnému uvolňování GMO do celé Unie protestují. Konečné rozhodnutí však bude na zákaznících – pokud nebudou mít o zboží s obsahem GMO zájem, prostě si je nekoupí.
Iva Nachtmannová (EkoList)
EkoList, 8. 1. 2004