Označení původu je výrazem přirozeného monopolu výrobce a je předpokladem realizace vyšších cen. V EU je problematika řešena nařízením 2081/92, v ČR zákonem 452/2001 a v SR zákonem 159/1973.

Podle nařízení EU 2081/92 (ve znění nařízení 535/97) se rozlišuje „označení původu“ (designation of origin, appelation d´origine, Herkunftbezeichnung) a „zeměpisné označení“ (indication of source, indication de provenance, Herkunftsangabe).
Označením původu je zeměpisný název země, oblasti nebo místa, který se stal známým jako údaj o tom, odkud výrobek pochází, nebo jsou tímto místem dány specifické znaky výrobku (v důsledku přírodních podmínek).
Zeměpisné označení je obchodní označení určité země, oblasti nebo místa vztahující se na všechny výrobky odtud pocházející, a to bez vztahu k specifickým znakům výrobku závisejících na přírodních podmínkách, nebo v závislosti na zeměpisném prostředí, nebo označuje určitý výrobek, který je všeobecně znám pod označením místa. Právo na používání zeměpisného označení mají jen právnické a fyzické osoby sídlící na příslušném území.
Podrobná pravidla o aplikaci nařízení 2081/92 jsou uvedena v nařízení 2037/93.
Členské státy musí mít zřízen kontrolní úřad, který dbá na to, aby výrobky s chráněným označením  splňovaly podmínky, které jsou stanovené v jejich specifikaci.
Označení původu má dvě základní ekonomické funkce:
– je výrazem přirozeného monopolu výrobce,
– je předpokladem realizace vyšších cen.

Pozn.: V ČR je problematika řešena zákonem 452/2001 (částka 168, roku 2001).

(Původní článek uvádí aplikace chráněných označení na Slovensku, kde jsou tyto otázky řešeny zákonem 159/1973 o ochraně označení původu.)

Mliekarstvo, 2003, č. 2, s. 49–51