Odpor proti geneticky upraveným plodinám asi stejně pošetilý, jakým byl kdysi boj proti železnici či automobilismu. I v tomto případě přínosy převáží rizika - jde pouze o to nebezpečí nepodceňovat, ale snížit na minimum.

Geneticky upravené potraviny nejsou nic nového 
Pro jedny naděje v boji proti hladu, pro druhé hrozba zdraví a přírodě. Tak lidé vidí geneticky upravené potraviny. Někteří odpůrci se nespokojují jen s bojkotem, ale po nocích ničí pokusná pole nebo útočí na lodě s jejich nákladem, a evropští zemědělci dokonce požadují zákaz dovozu.
Mnozí z odpůrců však mají o podstatě a škodlivosti genetických úprav jen velmi mlhavé představy. S neinformovaností spotřebitelů přitom často počítají jak zastánci, tak i odpůrci. Z obou táborů totiž lze slyšet tvrzení, která jsou od reality velmi vzdálená.

Předek kukuřice není znám
Mnozí lidé se bojí toho, že v modifikovaných potravinách pojídají DNA s pozměněnou genetickou informací. Ve skutečnosti však stále pojídáme DNA rostlin či tvorů, aniž by to na nás mělo nějaký vliv. Pouze kanibalové se domnívali, že pozřením protivníka se zmocní i jeho fyzických či duševních kvalit.
Odpůrci geneticky upravených potravin je bojkotují také proto, že v nich vidí cosi nepřírodního. Neuvědomují si však, že v našem jídelníčku už celá staletí není (snad s výjimkou kamenné soli) nic, co by neprošlo umělými genovými změnami. Například původní obilniny se těm dnešním vůbec nepodobají a u kukuřice dokonce předek není vůbec znám.
Její genom nemá v přírodě obdoby a je velkou záhadou, jak američtí indiáni (lidé „přírodní“ přímo ukázkově – alespoň z pohledu bojovníků proti všemu civilizovanému) k něčemu tak „nepřirozenému“ vůbec přišli. Vyšlechtěné – jinými slovy geneticky upravené jsou samozřejmě všechny druhy ovoce a zeleniny, zrovna tak jen málokdo asi místo vepřového pojídá kančí a místo hovězího maso pratura, zubra či bizona. Obávanou nálepku „geneticky upraveno“ by tak vlastně měly dostat téměř všechny potraviny.

Šlechtění je genetické pozměňování
Šlechtění totiž není nic jiného než genetické pozměňování, rozdíly jsou pouze v metodách. Od neolitu až do 19. století šlechtitelé na mutace jen pasívně čekali, s nástupem vědeckotechnické revoluce je začali vyvolávat i uměle. Někdy dost drasticky: slavné odrůdy vzniklé po aplikaci chemického mutagenu nebo radioaktivního záření nejsou žádnou výjimkou. Přesto tyto postupy ekologickým aktivistům nevadí.
I v této etapě šlechtitelství však byly výsledky nahodilé: badatel působil na genom a doufal, že mezi stovkami a tisíci zrůd, které z toho vzniknou, bude jedna, která bude mít nějakou požadovanou vlastnost. Tolik odsuzované genetické inženýrství změnilo právě jen tohle: už nejde o nahodilé mutace, ale o cílené zásahy.
Příkladem postupů používaných při genových modifikacích plodin může být vyšlechtění rajčat odolných vůči namrzání. Vědci do genomu rostliny vpravili gen mořské ryby, který jí umožňuje žít v chladných arktických vodách, protože obsahuje látku podobnou fridexu. Vpravení tohoto genu tvorby přírodního fridexu do rajčete však je velmi složitý proces. Z buňky ryby je třeba vyjmout chromozom, z něj extrahovat DNA a z ní zase vyjmout malou část s příslušným genem. Ta se vloží do mikroorganismu, který jej mnohonásobně zkopíruje do podoby malé uzavřené smyčky DNA zvané plasmid. Mikroorganismy s plasmidy se infikují rostlinné buňky a plasmidy se včlení do jejich genomu. Z těchto buněk se pomocí stimulátorů růstu vypěstují celé rostliny, které se dál množí přirozenou cestou.
Tak lze samozřejmě získat nejen nemrznoucí rajče, ale celou řadu dalších rostlin fantastických vlastností. Zdaleka přitom nejde jen o výnosy nebo nutriční hodnotu. Byla již připravena rýže s vysokým obsahem vitamínu A, což by mohlo pomoci v boji proti slepotě v rozvojových zemích. Genetičtí inženýři získali brambory, které lze zalévat slanou vodou, pšenici, která se sama brání škůdcům a podobně. Do budoucna se uvažuje i o genetickém vylepšování energetických plodin tak, aby produkovaly kvalitní a ekologickou náhradu benzínu či ropy, léčiva, suroviny pro výrobu plastů a podobně.

Zneužitá věda
Znamená to tedy, že geneticky modifikované potraviny jsou zcela bezpečné? Vůbec ne. Nebezpečí však je úplně jinde, než si spotřebitelé obvykle myslí.
Patrně největší riziko není v samotných geneticky upravených potravinách, ale v lidské schopnosti vše dobré zneužít k něčemu nedobrému. Plodiny upravené tak, že by při pěstování nepotřebovaly herbicidy, pesticidy a další toxické látky nebezpečné pro životní prostředí a zdraví, se u zemědělců zdaleka nesetkaly s tak příznivým ohlasem jako rostliny s geny, které jim naopak dovolují snášet mnohem vyšší dávky těchto jedů. Důvod je zřejmý: plodiny odolné škůdcům by znamenaly konec jednoho z nejvýnosnějších odvětví chemického průmyslu. A tak se například sója, kukuřice a bavlna staly vůbec nejúspěšnějšími geneticky upravenými plodinami na světovém trhu. Není třeba příliš důvtipu k závěru, že to povede ke zvyšování dávek chemikálií stříkaných na pole, k ještě většímu poškozování životního prostředí, dalšímu znečišťování podzemních vod a v konečném důsledku k poškozování zdraví lidí.

Poškození několika generací
Vědci postupně objevili i další rizika geneticky upravených potravin. Roku 1997 například výzkumníci do sóji vpravili gen brazilských ořechů, aby docílili vyššího obsahu živin. Už během testování plodiny se ale ukázalo, že tento gen v sóje také u některých lidí vyvolává alergie. Dá se proto předpokládat, že i další geneticky modifikované potraviny mohou mít zcela nečekané zdravotní důsledky. Někteří odpůrci této technologie dokonce varují, že zdravotní poškození se mohou projevit až po dlouhé době, třeba i po několika generacích. Vyhráno ale není ani když se riziko odhalí včas. V USA například zjistili, že alergie u lidí vyvolává i jedna odrůda geneticky upravené kukuřice. Úřad US Environmental Protection Agency proto dovolil její používání pouze jako krmivo pro skot. Přesto byly v září 2000 objeveny stopy této kukuřice v potravinách. Opět se ukázalo, že někteří zemědělci a podnikatelé se v honbě za ziskem nezastaví před ničím.
Na jiné riziko upozornili v únoru 2002 odborníci z britské Královské společnosti. Podle nich mají mnohé geneticky upravené potraviny nižší podíl tuků, aby se vyhovělo poptávce konzumentů po produktech podporujících hubnutí. To však může vést k podvýživě u zvlášť rizikových skupin obyvatelstva, například u dětí, těhotných žen nebo chronicky nemocných osob.
Podle některých vědců mohou mimořádně velkou hrozbu představovat také geny rezistence vůči antibiotikům, které se používaly při některých metodách genetické modifikace. Pokud by unikly do volné přírody, mohly by se začlenit do genomu některých mikroorganismů a způsobit pandemii rozsahu středověkých morových ran. Studie Harvardovy univerzity prokázaly, že v laboratorních podmínkách je přenos genů z upravených rostlin do mikroorganismů možný. Mimovolné genové modifikace divoce žijících organismů se ostatně obávají i ochránci životního prostředí, podle nichž tak mohou vzniknout nové druhy, které rozvrátí přírodní rovnováhu.
Přesto je odpor proti geneticky upraveným plodinám asi stejně pošetilý, jakým byl kdysi boj proti železnici či automobilismu. I v tomto případě přínosy převáží rizika – jde pouze o to nebezpečí nepodceňovat, ale snížit na minimum.
Jan Novák (Právo)

http://www.ekolist.cz
EkoList, 20. 5. 2004