Mnoho těchto splašků je neupravených a plynou na pole přímo z odpadních rour na periferiích megapolí rozvojového světa. Tuto skrytou praxi odhaluje první celosvětový průzkum, představený na stockholmském Sympoziu vody v polovině srpna.

Desetina vypěstovaných plodin světa – od hlávkového salátu a rajčat přes manga až po kokosové ořechy – je zavlažována odpadními vodami. Mnoho těchto splašků je neupravených a plynou na pole přímo z odpadních rour na periferiích megapolí rozvojového světa. Tuto skrytou praxi odhaluje první celosvětový průzkum, představený na stockholmském Sympoziu vody v polovině srpna.
Ačkoli se mnoho konzumentů nad touto představou otřese hnusem, zemědělcům velice vyhovuje. Páchnoucí vody plné patogenních organismů jsou totiž bohaté na dusičnany a fosfáty, které fungují jako hnojivo – a přitom jsou zdarma. „Zavlažování splašky probíhá na zemi nikoho, nespadajícím pod žádnou instituci,“ říká spolupracující editor na této studii Chris Scott z Mezinárodního institutu pro péči o vodu, sídlícího na Srí Lance. „Ministerstva zdravotnictví a zemědělství v mnoha zemích tuto praxi zakázala zákonem, ale odmítají připustit, že je to praxe široce rozšířená,“ vysvětluje Scott.
Chris Scott odhaduje, že odpadními vodami jsou zavlažována pole o rozloze asi 20 milionů hektarů. Například čtvrtina pákistánské zeleniny, včetně salátů, je živena ze splašků. A byznys se rozrůstá. Jeden zemědělec v centru nejmenovaného západoafrického města získá ze svého splaškového pole 12 sklizní hlávkového salátu ročně. V mnoha rychle se rozrůstajících metropolích je čistá voda nedostatkové zboží, zatímco splašků je vždy dostatek. A odpadní roury chrlí splašky, i když je období sucha, kdy zavlažovací kanály často úplně vyschnou.
Farmy napojené na odpadní potrubí mají velké zisky. Studie obsahuje zjištění, že v některých částech Pákistánu je dokonce cena polí zavlažovaných kanalizací dvojnásobná oproti polím zavlažovaným čistou vodou.
V Mexiku, Jordánsku, Izraeli a Tunisku je alespoň odpadní voda upravována tak, aby byly odstraněny patogenní organismy a bylo bezpečné s její pomocí zavlažovat. Ale v Indii, Číně a Pákistánu je čištění velice vzácné. Obsah stok putuje na pole se vším všudy, tedy i s patogeny způsobujícími nemoci a toxickým odpadem z průmyslu.
V Hajderabádu, indickém městě, kde Chris Scott pracuje, „je určitě sto procent plodin, které jsou pěstovány okolo města, závislých na splašcích. Jiná voda totiž není dostupná.“
Je jasné, že mnoho spotřebitelů by si zeleninu vypěstovanou s pomocí vody z kanálu nekoupilo, kdyby to věděli. „Proto farmáři tuto produkci vozí na vzdálenější trhy, kde lidé nemohou vědět, na čem plodina vyrostla. A podle Scotta zemědělci samotní podstupují největší riziko nemoci.
Závěr průzkumné studie však vyznívá nečekaně: nedá se nic dělat. Zakázat tuto praxi prý není uskutečnitelné, znamenalo by to krach statisíců drobných chudých zemědělců. „Musíme si uvědomit, že odpadní vody jsou hodnotným zdrojem, který poskytuje velké množství obživy. Místo toho bychom měli pomoci milionům zmíněných farmářů, aby to dělali lépe,“ domnívá se Chris Scott ze srílanského Institutu pro péči o vodu.
Podle časopisu Freda Pearce a časopisu New Scientist.
Iva Nachtmannová

http://www.ekolist.cz
EkoList, 13. 9. 2004