povodně, rizika, biotop, proti povodňová opatření, příprava a vzdělávání obyvatelstva, EU, PPK, PRŘS

Povodně v letech 1999 a 2002 stály desítky lidských životů a desítky miliard korun hmotných škod. Na protipovodňová opatření by se měly vydat mnohonásobně větší prostředky. K tomu je v demokratické zemi třeba jistého stupně souhlasu obyvatel. Jaké argumenty jim k tomu předkládá naše věda?
Pro odpověď na tuto otázku jsem se zanořil do tří obsáhlých literárních pramenů: jsou to sborníky ze dvou ročníků konference Tvář naší země. Krajina domova (2001: 8 svazků, k povodním celkem 10 článků, 2002: 7 svazků, 2 články k povodním) a kniha kolektivu autorů pod vedením M. Konvičky Město a povodeň. Strategie rozvoje měst po povodních, kterou čerstvě (2002) vydalo brněnské nakladatelství ERA (219 stran).
V obou případech se jedná o počiny mimořádné přinejmenším co do počtu autorů a zastoupených oborů. To je ve shodě s unisonem naprosté většiny hlasů z obou okruhů, jež volají po tom, aby přístup k povodním byl celkovostní, integrovaný, interdisciplinární, komplexní či systémový.
Horší už je, jak si kdo takový ideální tým představuje. Pro hydrologa jsou to třeba „kromě vodohospodářů, meteorologů a hydrologů i další specialisté z jiných oborů, jako jsou ekologie, geografie, geologie, hydropedologie, morfologie, hydrochemie a další“ (Kinkor, Reidinger: in 1,6). Jak zjevno, po ekonomovi, historikovi, demografovi nebo dokonce sociologovi ani potuchy.
Protipólem vědců z obou průhonických sborníků je brněnský tým, který v knižní formě publikuje závěrečnou zprávu z víceletého grantového projektu. Zde mají prim právě ekonomové a druhé housle drží v ruce urbanisté. Na adresu biologů zazní jízlivě: „V současnosti výstavba uměle vytvořených retenčních prostorů – vodních nádrží – naráží stále více na odpor ekologů (…). I když se v praxi ukázalo, že v řadě případů takové umělé zásahy estetickou hodnotu krajiny spíše zlepšily (…), dochází při nich přece jen k přemisťování sídel a likvidaci některých chráněných druhů fauny a flóry. Panují snad i obavy z možného protržení hrází. Poldry (suché nádrže), které mohou zadržet vodu v případě povodně, jsou v poslední době módním řešením, i když nejde o metodu nijak novou“ (Město…, str. 139, zvýraznění bb).
Jsou to rány pod pás, řekl by biolog. Ekonomicko- plánovačskému týmu se však nelze divit, zvláště když čteme, jak na ně kupříkladu jeden ekolog ze sborníku mává takto sytě rudým hadrem: „Povodeň rozšířila říční koryto až na čtyřnásobek a vytvořila jedinečnou mozaiku biotopů“, říká o Bečvě. „Již při počátečním průzkumu na sklonku vegetačního období r. 1997 (…) bylo zřejmé, že se zde místy jedinečným způsobem obnovily podmínky pro dynamickou fluviální sukcesní sérii nivních biotopů. Proto by bylo žádoucí alespoň nejzajímavější úseky uchránit před silnými tlaky vrátit koryto do ‚původního‘ tj. technicistně upraveného stavu a ponechat je přirozenému vývoji jako jedinečné studijní objekty“ (Lacina in: 2,5). Ulpívání na jednom epitetu (zvýraznění bb) je ukazatelem ekologova svatého zaujetí: kam se hrabou zájmy obyčejných lidí na zájem Vědy!
Ve sbornících jsou naštěstí i tací, kteří postoj svého kolegy dokáží obhájit i z hlediska „protistrany“. Snad nejlépe se to podařilo jednomu hydrologovi, který v odpřírodňování (toto slovo opravdu vědci užívají, viz třeba Měkotová in: 2,6) toků vidí počátek jakési spirály zkázy: „v České republice (..) se nachází určité procento toků, které si dosud zachovaly některé charakteristiky blízké přirozenému stavu. Uvedené typy toků byly a jsou často považovány za devastované a správci toků vynakládají nemalé prostředky na technickou stabilizaci koryt. Tím ale vznikají významné ekologické i vodohospodářské škody. Úpravami toků byly často vyvolány akcelerované korytotvorné procesy a následovaly další, ještě tvrdší a finančně náročnější úpravy a stabilizace“ (Šindlar in: 1,7).
Některé příspěvky ve sbornících nicméně naznačují, že obě znesvářené strany v naší vědě připouštějí možného arbitra v podobě simulačního modelu. Dočítáme se, že pro jednu jedinou řeku – Bečvu – stál 56 milionů korun, které přišly z Dánska a Nizozemí. Komu to číslo připadá obrovské, tomu nabídne jeden ekonom prudce stoupající řadu dalších čísel: náklady na protipovodňové nádrže v nivě Bečvy a Moravy se odhadují na 22 miliard korun, k tomu je třeba připočítat dalších 10 miliard na hrázové systémy, řízené inundace a další opatření. Kdo se stále ještě nezhrozil, nechť poslouchá dál: „Zároveň stát uvolňuje prostředky na krajinotovorné programy – Program revitalizace říčních systémů (PRŘS) a Program péče o krajinu (PPK). Dle směrnice PRŘS na rok 2000 bude na revitalizace (některé položky) ‚v nejbližších letech‘ potřeba vynaložit cca 314 mld. Kč. Měřeno státním rozpočtem na rok 2000 (položkou PRŘS) budou tato nejbližší léta trvat 1246 roků“ (Havlíček in: 1,5).
To není nastavená ruka s gestem: Státe, dávej. Autor pouze žádá, aby stát alespoň trochu napravil své viny: „Chci tím říci, že náš stát vynaložil v uplynulých desetiletích (převážně za komunistů) neuvěřitelné finanční částky na devastaci krajiny. (…) Částky, které v současnosti uvolňuje na nápravu těchto škod, považuji za zcela nedostatečné, ba směšné“ (ibid.).
Počítačová simulace je společným předmětem uctívání bioekologů i technoekonomů zřejmě proto, že v ní cítí návrat ztracené objektivity z dob, kdy fyzika byla vzorem vědy. Těm, kdo systémové vazby domýšlejí hlouběji, se do této nové harmonie kupodivu vejde i trocha subjektivity – participace místních obyvatel (i když ve všech třech publikacích jde všehovšudy o několik řádek rozptýlených ve stovkách stran). Tak v knize najdeme úvahu, že „nejen legislativa, ale i příprava zainteresovaných subjektů a obyvatelstva je podstatná. V této sféře lze spatřovat i burcující úlohu vědců, kteří mají znovu a znovu upozorňovat na povodňová rizika“ (Město…, str. 164). Jen jeden jediný vědec z obou sborníků zmínil v této spojitosti „dialog včetně účasti dotčené veřejnosti“ (Pokorný in: 1,5).
Ech, daleko je do Evropy s jejími řečmi o přístupu zdola a participaci – daleko z Průhonic i z Brna.
Bohuslav Blažek – autor je sociální ekolog

e-mail: info@iceu.cz ;
http://www.evropska-unie.cz ;

ICEU-EkoList