daně; povodně; rozpočet; vláda; ČR

Mimořádná doba žádá mimořádné věci. Nikdo nepochybuje, že letošní povodňová smršť je věcí zcela mimo veškeré řády. Na zacelení děr po bezprecendentním řádění vodního živlu je proto třeba mimořádného opatření – povodňové daně.
To, co se stalo ve 40 okresech a 504 obcích a městech, včetně toho hlavního, je katastrofa nebývalých rozměrů. S likvidací jejích následků si nemůže poradit sám stát při normálním běžném hospodaření. Bude muset pomáhat každý občan. A to nejen teď, v době vzedmuté vlny solidarity, ale i v časech, kdy opadne – a ona opadne bohužel relativně brzy.
Jak by taková pomoc každého z nás mohla vypadat? Povodňová daň by měla být plošná a stejná pro každého, bez ohledu na výši jeho výdělku. Vodní živel si nevybíral, ničil infrastrukturu pro chudé i bohaté.
Škody se dnes odhadují na 60 až 90 miliard korun. Není moc důležité, jak přesné tyto odhady jsou, jde o první hádání z ruky katastrofy. Ne všechny tyhle škody bude hradit stát, velká část zůstane přímo na bedrech lidí, kus ponesou pojišťovny. Jisté však je, že „společné škody“ půjdou do desítek miliard korun.
Z této sumy plyne, že povodňová daň uvalená na každého z nás, nemůže být jediným lékem na otevřené rány země. Zaplatit 90 miliard korun například během dvou let by znamenalo přispět pro každého z 4,5 miliónu daňových poplatníků 10 tisíci korun ročně. To je částka neúnosná a neadekvátní – na obnově se nemají podílet jen občané novou daní, uskrovnit a změnit se musí i státní rozpočet.
Povodňovou daní by však měl každý z nás vyjádřit solidaritu se zraněnou zemí. Povodňová daň by mohla činit například 100 korun měsíčně po dobu dvou let pro každého výdělečně činného. To by ročně vyneslo 5,4 miliardy korun – mimochodem částka nutná pro různá opatření proti budoucím povodním. Sto korun nemusí pro někoho s podprůměrným platem být úplně malé peníze, ale dá se to snést – jsou to dvě krabičky cigaret měsíčně nebo deset piv v laciné restauraci. To se dá po dobu dvou lét unést. Stejnou částku ročně – tedy 1200 korun – by měly přispět i firmy. To by ročně přineslo 900 milionů ročně. Správa daně by přitom nebyla drahá a náročná – rovnost daně je jasná.
Povodňová daň bude zároveň sloužit jako hráz proti socialistickým nápadům, které má tato vláda zakódovány ve své povaze. I když o tom zatím nemluví, existuje nebezpečí, že může chtít zalepit povodňové díry ještě větším schodkem rozpočtu, než si naplánovala. A to buď otevřeně – prohloubením 157 miliardové plánované rozpočtové jámy, nebo skrytě – přesunutím některých závazků na další roky.
Povodňová daň, která nusí být striktně časově omezená, zároveň zamezí choutkám na zvyšování jiných daní ve jménu likvidace záplavových škod. Nikdo totiž nemůže vyloučit, že letos či příští rok nepřijde socialistický kabinet před sněmovnu s myšlenkou zvýšit příjmové či spotřební daně pod vlajkou obnovy země. A tyto daně by pak zůstaly zvýšeny napořád a poškodily by výkonnost hospodářství.
Podmínkou ovšem je, aby vláda s takto vybranými penězi nakládala maximálně veřejně a přísně účelově. Německo, stižené podobnou katastrofou, chce odložit plánované daňové škrty, jinými slovy zavést také časově omezenou povodňovou daň. Přišel čas odhodit ideologická klišé a učinit totéž i u nás.

Petr Šimůnek
MF Dnes, 13, 2002, č. 194, s. A/8 (Mik)