Vydáno: 25. 4. 2007

Autor: pospisilova

Volný pohyb zboží je jedním z hlavních pilířů EU. Jeden z prvních sporných případů ohledně volného pohybu zboží, který řešil Evropský soudní dvůr (ESD), se týkal speciálního cla při dovozu perníku firmou Grand Duchy (Lucembursko) v r. 1962. ESD toto clo kvalifikoval jako ekvivalent obvyklého cla (podle čl. 25 Smlouvy), tedy jako překážku volného pohybu zboží.

V případě Dassonville v r. 1974, kde šlo o to, že byl kriminalizován belgický obchodník, který získal dodávku skotské whisky prostřednictvím francouzského obchodníka, aniž měl britský certifikát pravosti požadovaný Belgií, rozhodl ESD ve prospěch obchodníka, že takový požadavek je ekvivalentní kvantitativním restrikcím (podle čl. 28 Smlouvy) a je tedy neoprávněný.

Od začátku 60. let usilovala EU o „pozitivní integraci“ ve smyslu úplné harmonizace existujících národních předpisů. Tato snaha byla pozastavena v polovině 80. let. Do té doby byly vytvořeny předpisy pro některé produkty (skupiny produktů, komodity), které existují dodnes (např. pro džemy nebo čokoládové výrobky), a jen několik horizontálních předpisů určených pro všechny potraviny (např. pro označování, aditiva). Neuskutečnění komplexní harmonizace mělo důvod i v tom, že v té době bylo nutné jednomyslné rozhodnutí Rady (v důsledku čl. 100 Smlouvy).

V 80. letech se začal využívat spíše princip “negativní integrace“ (tzn. národní předpisy nelze zahrnout do legislativy EU). To bylo spuštěno rozhodnutím ESD v r. 1979 v případu „Cassis de Dijon“, kde se soud musel vypořádat s německým zákonem o vinných destilátech („Branntweinmonopolgesetz“), podle kterého vinné destiláty mohou obsahovat nejméně 25 % alkoholu. V důsledku toho by nemohl být francouzský rybízový likér obsahující méně než 20 % alkoholu prodáván v Německu. Německý předpis byl v tomto případu vyhodnocen jako překážka volného vnitřního trhu (odpovídající kvantitativnímu omezení podle čl. 28 Smlouvy), přestože byl aplikován bez rozdílu pro domácí i dovážené výrobky, tzn. nebyl diskriminační.

V důsledku příliš široce pojaté definice, obchodníci s potravinami často spoléhali na princip volného pohybu zboží, kterým se snažili překonat nevýhodné národní ekonomické požadavky, ačkoli v řadě případů nešlo o překážky volného trhu. ESD v r. 1993 případem „Keck“ (francouzská legislativa zakazovala praktikovat opětovný prodej se slevou „Resale at Loss“= “revente à perte“) připomněl, že některá národní ustanovení neznamenají překážku volného trhu, pokud nejsou diskriminační. V dotyčném případě šlo o opětovný prodej zboží v supermarketu za ceny nižší než je aktuální nákupní cena. Podle soudního rozhodnutí přístup k takovému opatření se musí odlišit od přístupu k opatření týkajícímu se zboží samotného.

Na základě čl. 30 Smlouvy existují pro členské státy určité možnosti národního omezení týkajícího se prodeje potravin. Jsou uvedeny důvody opravňující členské státy přijímat v jednotlivých případech opatření, která jsou jinak obecně zakázaná. Nejvýznamnější je důvod ochrany zdraví a života spotřebitelů. Primárně jsou ochranná opatření stanovena jednotlivými členskými státy, avšak úkolem ESD je omezit jejich nadměrné používání (tzn. nadměrné využívání důvodů opravňujících uplatnění ochranných opatření), a sice za využití principu proporcionality.

Vedle opravňujících důvodů podle čl. 30 Smlouvy existují ještě i nepsaná pravidla. ESD v souladu s rozhodnutím v případu Cassis de Dijon zachovává pravidlo, že v případě neexistence společných pravidel týkajících se výroby a marketingu, musí být akceptovány jen takové překážky trhu, které jsou uznány za nezbytné s ohledem na plnění závazných požadavků Společenství.

Za nezbytnou je zásadně považována ochrana spotřebitele proti falšování a uvádění v zákazníka v omyl. Avšak často je místo zákazu prodeje určitého zboží považováno za dostačující, uvedou-li se vysvětlujících údajů na etiketě – při těchto rozhodnutích se vychází z předpokladu, že spotřebitel je dobře informovaný.

Případ Cassis de Dijon je významný i proto, že říká, že pokud je výrobek legálně vyráběn či prodáván v jednom členském státě, není oprávněné ho zakázat v jiném členském státě. Princip vzájemného uznávání byl přijat v r. 1985 a vychází z předpokladu, že národní legislativy o výrobě a prodeji jsou v zásadě ekvivalentní.

Fáze vzájemného uznávání národních potravinových legislativ ještě nedospěla ke konci. Odstraňování obchodních bariér vzniklých z národních legislativ zůstává trvalým úkolem především v souvislosti s rozšiřováním EU. Zároveň se stávají viditelnějšími omezení vyplývající z negativní integrace. Když dovážející stát s přísnějšími požadavky musí ustoupit liberálnějším normám jiné země původu, vede to k snížení úrovně. Aby se zabránilo takovému snížení úrovně, zahájila EU harmonizaci, která má doplňovat princip vzájemného uznávání národních práv. Tyto aktivity však musely být omezeny jen na základní otázky zdraví a ochrany spotřebitele.- např. aditiva či označování.

Koncem 90. let se vstoupily práce na legislativě EU do nové fáze. Způsobila to především krize vyvolaná BSE. Tak v r. 1997 zpracovala Komise „Zelenou knihu“ – „Obecné principy potravinové legislativy EU“ a v r. 2000 „Bílou knihu“ – „Bezpečnost potravin“ , které znamenají akční plán pro přijetí série právních opatření. Do toho je zahrnut celý potravinový řetězec včetně krmiv. Základem se stalo nařízení 178/2002 s obecnými principy zajištění bezpečnosti potravin.

Součástí akčního plánu bylo 84 individuálních předpisů, mezi nimi především předpisy týkající se:

–         pravidel pro suplementy

–         konsolidace legislativy o aditivech

–         pravidel o nutričních a zdravotních tvrzeních

–         pravidel pro fortifikaci potravin

–         konsolidace legislativy o hygieně

–         pravidel pro kontrolu nad potravinami.

nesprávnému způsobu stravování – proto nutriční profily. Nejde už tedy tolik o politiku vnitřního trhu, ale spíše o zdravotní politiku.

Národní i evropská legislativa je postavena na principu vlastní zodpovědnosti při uvádění potravin na trh, přičemž se nevyžaduje schvalování. Zakázáno je obecně uvádění na trh potravin, které nejsou bezpečné.

Z hlediska preventivní ochrany zdraví se zde začíná uplatňovat princip zákazu, tzn. k uvedení na trh je potřebné schválení (např. u aditiv či GMO). Tento trend však zjevně vstupuje do celé potravinové legislativy, což není z hlediska volného pohybu zboží žádoucí. Příkladem je úplný zákaz nutričních a zdravotních tvrzení, pokud tato nejsou schválena. Procedura schvalování konkrétních tvrzení je nejen věcně komplikovaná, ale i časově a finančně náročná. To bude mít negativní vliv na malé a střední potravinářské podniky.

Nedostatkem je, že není jednoznačně harmonizována definice „potravina“, takže dochází v některých zemích k problému se suplementy zařazovanými mezi léčiva. Definice obsažená v nařízení 178/2002 není dost přesná, a to i z důvodu, že např. tutéž bylinu je jednou řadit mezi potraviny, podruhé mezi léčiva. I toto se stává překážkou volného trhu.

Nejproblematičtějším trendem evropské potravinové legislativy je, že jsou používána rozdílná hlediska při posuzování legislativy členských států a společné evropské legislativy. To negativně ovlivňuje volný trh.

Např. rakouský zákon o potravinách obsahoval do r. 2003 úplný zákaz zdravotních tvrzení a povinný postup schvalování takových tvrzení. ESD však vydal v různých případech opakovaně rozhodnutí, podle kterého jsou přísná národní ustanovení nadbytečná, protože spotřebitel je dobře informovaný a „svéprávný“ a umí se správně rozhodnout o nákupu i bez přísných omezujících ustanovení platných pro výrobce. Pokud však EU vytváří vlastní předpisy, vychází z předpokladu, že spotřebitel není příliš informován a je nutno ho rozsáhle chránit. Příkladem toho je nové nařízení o výživových a zdravotních tvrzeních.