Bezpečnost potravin

Sladké fondy na nic

Vydáno: 18. 3. 2006
Autor:

Reforma společné zemědělské politiky a české předsednictví v Evropské unii se časově překrývají. Máme šanci budoucí změny připravit, říká ministr zemědělství České republiky Jan Mládek.

* Má Česko vůbec nějaký vliv na tvorbu unijní zemědělské politiky?

 

Paradox a krása je v tom, že Unie naplánovala reformu zemědělské politiky na rok 2010 a my budeme v prvním pololetí roku 2009 předsednickou zemí. To znamená, že čeští úředníci mají tu reformu táhnout. Dlouhodobě je tedy třeba vědět, co vlastně chceme, a taky připravit naše úředníky na to, aby zvládli svou odpovědnost, přinejmenším uměli anglicky. Naše výhoda přitom spočívá v tom, že v oblasti zemědělské politiky máme obdobné zájmy jako průměrná země nebo hlavní proud Evropské unie.

 

Klíčovou výzvu cítím v tom, jak přesměrovat strukturu dotací, aby nevedla k tomu, že napřed je dotována nadprodukce, a pak je dotován export. Ten přízemní důvod je jednoduchý, dotování exportu bude komplexně zastaveno od roku 2013, a jeho hlavní objem už od roku 2010. Tak to Evropská unie slíbila Světové obchodní organizaci loni v Hongkongu. A nepřímo to bude účinkovat ještě dřív.

 

Jsou však i jiné důvody. Jde o to zajistit potravinovou bezpečnost země, ani ne tak v objemu dodávek jako v kvalitě, ať už to bude z domácích zdrojů, nebo zahraničních, pokud jsou kvalitní. To je úkolem tohoto ministerstva. Ne náhodou mají třeba ve Švédsku Ministerstvo zemědělství a ochrany spotřebitelů.

 

Samozřejmě že jsou legitimní i výdaje na ochranu krajiny, a myslím, že český daňový poplatník to chce.

 

Jaká část z unijních dotací se dává zemědělcům za to, že nedělají nic?

 

Ty peníze za nicnedělání teprve začnou přicházet. Začnou proudit s reformou cukrovarnictví. Zemědělci budou dostávat 13 tisíc korun za každý hektar, na kterém už letos zjara nezasejí cukrovku.

 

* Je v pořádku, že stačí posekat louku najatými pracovníky a brát za to dotace?

 

Dotace na údržbu krajiny a pastvu, to je věčný spor. Jsou tu dvě vlastnické skupiny, které s nimi nakládají odlišně. Na malých rodinných farmách tyto dotace vedou k těsnějšímu sepětí s krajinou. Ve velkých podnicích, které vznikly z bývalých státních statků nebo JZD, už není takové spojení s krajinou, zato je tam pružnost a výkonnost a řada dalších výhodných vlastností.

 

Společná zemědělská politika kdysi vznikla na podporu rodinných farem ve starých zemích Evropské unie. Nikdy nebyla budována na podporu akciových společností. U nás však velké společnosti dominují. V tom je situace v Česku specifická.

 

Máme 21 tisíc zemědělských subjektů, což jsou ti, kdo mají licenci být zemědělec, mají aspoň hektar půdy a požádají si o dotaci. Z toho je asi dvacet tisíc rodinných farem. To je strašně málo na tak velkou zemi, jako je Česká republika. To, co je u nás koncentrováno, není vlastnictví, ale užívání půdy. Vlastníci ji pronajímají, přitom pachtovné – pronájem za půdu – je malé. Proto lze využívat velké celky a ekonomii rozsahu.

 

* Jak podnítit vznik rodinných farem?

 

Nejsem tu od toho, abych něco podněcoval. Máme tu některé programy, které zvýhodňují malé zemědělce, a teď jsme zrovna diskutovali o tom, jestli je vhodné je zvýhodňovat. Já tvrdím, že mladý zemědělec, který si najde selku, si zaslouží nějaké zvýhodnění, protože úzké místo v zemědělství jsou ženy, které nechtějí pracovat sedm dní v týdnu a 365 dní v roce. Těch chlapců by se ještě pár našlo, ale selky nejsou.

 

Nechci rodinné farmy ani nijak utlačovat. Jen si myslím, že je to třeba nechat přirozenému vývoji. Více se uplatní spíše někde v podhůří, kde budou pečovat o krajinu, než v nížině. Tam jsou lepší podmínky pro velkou firmu, která nasadí dostatek kapitálu a strojů na obdělávání velkých polí.

 

* Nebylo by lepší, kdyby Unie snížila dotace zemědělství a přesunula část peněz na výzkum, jak to navrhovali třeba Britové?

 

Rámec unijních podpor na zemědělství je teď jasný. Unie už rozhodla, že bude pokračovat v politice dotací a odstraní pouze exportní dotace. I to je velké omezení pro české zemědělství, protože ve chvíli, kdy nastane například přebytek obilí, není je kam vyvézt a od určité doby už na ně dotace nedostaneme.

 

Co vidím jako hlavní výzvu, je to, aby dotace už nebyly použity k dalšímu pokračování nadprodukce, ale k udržování krajiny a k zemědělské produkci s vyšší přidanou hodnotou.

 

České zemědělství má zatím komparativní výhodu v jednoduchých plodinách, kde může využít ekonomii rozsahu, vyšší kapitálovou vybavenost. Nejlíp je to vidět na pěstování pšenice. Jakmile to však začne být náročné na práci, zoufale prohráváme zejména se sousedním Polskem.

 

* Jaké máte nástroje, abyste pomohli takovému posunu k vyšší přidané hodnotě?

 

O tom tady vedeme nekonečné debaty. Unijní fond pro obnovu venkova EAFRD má tři osy. Jedna je na podporu intenzivního zemědělství, druhá na podporu zemědělství v marginálních oblastech a třetí na rozvoj venkova a samosprávné aktivity v této oblasti. Ministerstvo už vedlo osm debat ve většině krajů republiky o tom, kam to nasměrovat, a budeme to předkládat do vlády.

 

Nezakrýváme přitom, že máme potíž s onou třetí osou, s projekty spolupráce“ zemědělců a místních samospráv. Jediné, co se tam zatím daří, je budování stanic na bioplyn, protože tam se dá spojit zájem obce i zemědělce. Snažíme se, aby podobných věcí bylo víc.

 

Je tu však jedna obava. Zemědělcům se dá leccos vyčítat, ale nikoliv to, že nečerpají evropské dotace. Kdežto u všech ostatních fondů je daleko větší riziko, že peníze vyčerpány nebudou. A právě ta třetí osa, zaměřená i na spolupráci s lokální samosprávou, je na určitém pomezí, kam zasahují i jiné fondy, například kohezní, fondy v kompetenci jiných ministerstev.

 

V Čechách je bohužel hluboký příkop mezi zemědělstvím a samosprávami v regionu. Zemědělci mají pocit, jako by se jim braly peníze ve prospěch rozvoje venkova, zatímco místní samosprávy to vidí opačně.

 

* Začali jsme o penězích za nic a o cukrovce. Jak to bude na polích zjara vypadat?

 

Příběh cukrovky je velice výmluvný. V roce 1985 jsme vyráběli půl milionu tun cukru a potřebovali jsme na to 120 tisíc hektarů. V loňském roce jsme vyrobili stejných půl milionu tun, ale stačilo na to 65 tisíc hektarů. Teď je půl milionu tun moc, budeme muset jít dolů, a to jednak tím, že se zkrátily cukerné kvóty, a jednak tím, že Evropa nebude těžce dotovaný cukr vyvážet. To ale znamená, že do loňského roku jsme získali 55 tisíc volných hektarů na cukrovku, a teď přibude – podle našich odhadů – dalších 15 tisíc hektarů, u které se bude nárokovat platba za to, že cukrovku neosejí.

 

* Přibývá těch, kdo by oseli, ale neosejí?

 

Cukrová reforma – nejvýstižnější je německé slovo Zuckerordnung – byla provedena v okamžiku, kdy evropské ceny už dosáhly trojnásobku světových cen a vyvíjely se za obrovské ochrany evropského vnitřního trhu. Reforma spočívá v tom, že na základě mnoha různých dotací, ať už výrobcům cukru nebo pěstitelům cukrovky, se dostaneme v roce 2009 jen na dvojnásobek světové ceny.

 

* Kolik tedy bude stát to, že se cukrovka neoseje?

 

Je to v připomínkovém řízení. Pokud to projde, zemědělci by měli dostat 13 tisíc korun, to je 460 eur, za hektar, kde nepěstovali a nepěstují cukrovku.

 

* To půjde přímo do zemědělství, nikoliv cukrovarům, které to zavřou?

 

Ty dostanou další peníze. Tam jsou zase příspěvky na to, že vyrobí méně cukru. A pak jsou tam peníze na to, že to předělají na lihovar.

 

* Podpoříme tedy místo cukru a jiné nadprodukce například energetické plodiny?

 

Už samozřejmě podporujeme bioetanol, bionaftu, pěstování rychlorostoucích plodin pro energetické účely. Musíme dotace změnit, aby to mířilo právě sem.

 

* Co je nejvýraznější známkou toho, že podnikatelé už pochopili, o co se tu hraje? Je to třeba intenzita konfliktu o Setuzu?

 

Konflikt o Setuzu je skutečně o něčem jiném. Mimochodem, souhlasili jsme s podmínkou, kterou formulovala legislativní rada vlády, že dotaci na výrobu MEŘO (pro bionaftu) mohou dostat jen podniky bez dluhů vůči státu a státním institucím. To znamená, že podniky nesmějí mít finanční závazky ani ke konsolidační agentuře, ani k PGRLF (Podpůrný a garanční rolnický a lesnický fond). Setuza v současné době nebere na výrobu řepkové bionafty peníze od státu. Vyváží ji do Německa. Tam je nějaká dočasná mezera.

 

* Mezera cen? Rozdíl mezi domácími a zahraničními?

 

Ale také vyšších dotací. Opakuji však, spor o Setuzu je o všem jiném, jen ne o řepce a MEŘO.

 

* Jak je to vlastně s bezpečností našich potravin? Hygienická nezávadnost by už měla být samozřejmostí, o které není třeba mluvit.

 

To, že není ptačí chřipka a spousta dalších chorob, to zas není tak samozřejmý výdobytek. Je za tím obrovská práce veterinární správy, bič neustálých kontrol. Že jsou potraviny hygienicky nezávadné, ale nastavované náhražkami? To je problém konkurenčního boje obchodních řetězců a jejich tlak na cenu výrobků. Zvlášť když jsme zjistili, že český spotřebitel jednoznačně preferuje cenu při dodržování minimálních standardů. Domácí výrobci se snaží jít proti řetězcům i tím, že dodají kvalitu. O tom by měla být i značka Klasa. Lze o ni také přijít, pokud někdo nedodržuje to, za co ji dostal, a dostaneme příslušný podnět.

 

* Čím si vysvětlit, že v okolních státech už zaznamenali výskyt ptačí chřipky, jen u nás ne? Že by se nám nakažení ptáci ukázněně vyhýbali?

 

Před půl rokem u nás byli zástupci Bruselu a tvrdě kritizovali Českou republiku za to, že máme drůbež v uzavřených halách, kde trpí nedostatečnou pohodou, welfare. Vadilo, že nám kuřátka neběhají venku. Teď se z nevýhody stala výhoda, protože kuřátka jsou zavřená v halách a nemohou se nakazit. O velkochovy proto obavy nemám. Problémem je drůbež v malochovech, domácí kachny a podobně.

 

Ale viděl jsem taky na některých velkovýrobcích – nebudu je jmenovat – jak se těší, až to vypukne a zlikviduje to konkurenci.

 

Moc si nepomohou, pokud se začnou bát kuřecího masa všichni spotřebitelé.

 

Problém ptačí chřipky vidím hlavně v možném vzniku paniky. Nechci snižovat nebezpečí, je třeba ho vzít v úvahu. Je třeba naučit se žít s tím, že je tu nějaká smrtelná nemoc, kterou z neopatrnosti můžeme chytit. Ale myslím, že je to normální stav. Lidstvo mělo pouze mezi druhou světovou válkou a okamžikem, než se objevil AIDS, pocit, že je všechno řešitelné a nehrozí žádné nebezpečí. Předtím vždycky žilo s tím, že jsou smrtelné choroby, před kterými si musí dát pozor.

 

* Jak panice čelit?

 

Jedině osvětou. Uvažujeme o tisku informačních letáků, které by dostala do schránek každá česká domácnost. Budu jednat s ústředním ředitelem Státní veterinární správy i s krajskými hejtmany. Ale každá panika koneckonců jednou opadne. Už zase začala lehce růst spotřeba hovězího masa navzdory nedávné panice s BSE, nemocí šílených krav.

 

* Vraťme se k obchodním řetězcům. Váš předchůdce Petr Zgarba proti nim tvrdě vyrazil po nálezech zkažených potravin a odhalení úděsných hygienických podmínek. Změnilo se něco?

 

Kontroly stále pokračují. A podmínky v prodejnách obchodních řetězců se skutečně změnily. Oni už odstranili kritizované finanční pobídky středního managementu, kdy vedoucí pracovníci brali prémie bez ohledu na bezpečnostní normy pro potraviny. (Finanční hodnocení v závislosti na podílu neprodaného zboží ve lhůtě spotřeby – pozn. redakce.) Finanční pobídky za prodej zboží už tam nastavili jinak. Zvládnutý však není diktát řetězců vůči dodavatelům. Těch hlavních řetězců je osm, ale nikdo z nich nemá dominantní postavení na trhu. Přesto si diktují obdobné podmínky, ale těžko říci, zda se na nich domluvili. Chovají se jako naše politické strany, každý jde tvrdě za svým cílem. Je to trnitá cesta. Kdybych věděl, jak to zvládnout, tak o tom napíšu ekonomickou studii.

 

* Tato zima byla tvrdá. Už máte představu, jaké kompenzace budou zemědělci žádat?

 

Dotace za zimu? Ale vždyť obilí je pod sněhem. O stavu ozimů ještě nic nevíme. Říkám zemědělcům, počkejte, jak to dopadne, a teprve až vyhodnotíte škody, budeme diskutovat o případných náhradách. Zatím k tomu není důvod. První obavy kvůli mrazům už dali najevo vinaři. Ale i těm jsem vysvětlil, že musí počkat, až sejde sníh.

 

* Peníze do zemědělství proudí, přesto je schodek agrárního obchodu se zahraničím vysoký…

 

Mám tu čerstvé údaje za minulý rok. Z nich vyplývá, že loni dosáhl 25 miliard korun. Proti předchozím létům klesl, ale pořád je značný. Ale v národním hospodářství jako celku byl loni přebytek vývozu nad dovozem. Ekonomice se daří, obchodní výměna byla kladná ve všech odvětvích, jen ne v zemědělství. Jsou však obory, v nichž bude konkurence na zahraničním agrárním trhu vždy obtížná. Například zelinářství. Poláci to umějí levněji i lépe. Našim farmářům jde nejlépe pšenice.

 

* Co byste jim doporučil místo ní?

 

Chceme část toho obilí zpracovávat na bioetanol. Pšenice jako surovina pro výrobu alternativních pohonných hmot, to by mohla být do budoucna přednost českého zemědělství. Snížili bychom závislost na dovozu ropy. Pšeničný bioetanol v pohonných hmotách by mohl nahradit až deset procent benzinu. Alternativní energetické plodiny jsou jednou z možností českých zemědělců. To je ta přidaná hodnota produkce. Farmáři už naštěstí začínají chápat problémy s odbytem.

 

* Koncepci máte, ale po volbách může být všechno jinak. Co když váš případný nástupce bude mít jiný názor?

 

Dělám taková opatření, aby se koncepce po mém případném odchodu změnila jen nepatrně.

 

 

Ing. Jan Mládek, CSc., (45) vystudoval Vysokou školu ekonomickou v Praze, poté ještě Karlovu univerzitu. Pracovní kariéru zahájil jako aspirant, odborný pracovník Prognostického ústavu ČSAV. Po roce 1990 působil nejprve jako poradce na Federálním ministerstvu hospodářství, poté tam zastával funkci náměstka ministra. Do roku 1995 byl externím poradcem ministra průmyslu a obchodu. V pozici prvního náměstka ministra financí působil v letech 1999 až 2001. V nynějším volebním období byl zvolen do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky (ČSSD). Sněmovnu opustil loni v prosinci po listopadovém jmenování do funkce ministra zemědělství. Vědecké kariéře v ekonomickém výzkumu se v 90. letech věnoval jako ředitel Českého institutu aplikované ekonomie. Hovoří anglicky a rusky, domluví se polsky. Je ženatý, má pět dětí.

 

 

 

Zbyněk Fiala, Alice Olbrichová, EnviWeb/Ekonom, 16. 3. 06