Selen – zdroje, účinky a zásobování
Vydáno: 6. 11. 2008
Autor:
Nejvyšší obsah selenu je v mase a ořeších, nejlepší využitelnost je z rostlinných zdrojů. Denní potřeba selenu je 16 – 70 μg, suplementací se člověk může předávkovat.
Selen byl odedávna považován za toxický prvek, teprve v r. 1957 byl odhalen jeho význam jako esenciálního stopového prvku, na němž závisí řada biochemických procesů v organismu vyšších živočichů. Nedostatečný přívod negativně ovlivňuje důležité fyziologické funkce (zvyšuje se riziko kardiomyopatie, kardiovaskulárních onemocnění i rakoviny). Suplementací lze přispět k profylaktickému i léčebnému účinku.
Výskyt a využitelnost
Selen je sice všudypřítomný (v zemské kůře je na 60. místě s koncentrací 50 – 200 μg/kg), ale v půdě je rozdělen velmi nerovnoměrně (v ornici kolísá obsah selenu mezi 0,1 až 1000 mg/kg). V rostlinných a zprostředkovaně i v živočišných potravinách se selen vyskytuje v množstvích odpovídajících jeho dostupnosti z půdy. Zatímco selen rozpuštěný v půdě nebo vázaný na iontoměniče (např. v humusu nebo v hlíně) je pro rostliny snadno dostupný, selen obsažený v minerálech a uzavřený v biologickém materiálu lze využít jen obtížně. Ve vlhkých alkalických půdách vytváří dobře využitelné rozpustné selenany, což může vést až k toxické akumulaci selenu v rostlinách. V suchých kyselých půdách se vyskytuje špatně rozpustný selenit železa. Elementární selen je velmi stabilní a v podstatě nevyužitelný.
Akumulace selenu závisí také na druhu rostliny. Zatímco např. v žampionech může být až 10 mg/g, v rajčatech, bramborách či karotce rostoucí ve stejně bohatých půdách nejvýše jen 6 mg/g.
Při suplementaci krmiva zvířat v regionech chudých na selen se využívají spíše organické než anorganické formy selenu. Využitelnost selenomethioninu nebo selenocysteinu je více než 90 %. Pro lidi je selen lépe využitelný z rostlinných (nejčastěji selenomethionin; využitelnost 80 – 100 %) než z živočišných potravin (nejčastěji selenocystein v mase, rybách a vnitřnostech; využitelnost ca 15 %). U smíšené stravy se počítá s využitelností 60 – 80 %.
Obsah selenu v potravinách (v Německu)
|
Potravina
|
Obsah selenu (μg/kg)
|
|
Hovězí maso
|
20 – 80
|
|
Drůbeží maso
|
30 – 100
|
|
Vepřové maso
|
50 – 150
|
|
Játra
|
50 – 200
|
|
Ledviny
|
500 – 2000
|
|
Ryby a měkkýši
|
200 – 500
|
|
Vejce
|
100 – 200
|
|
Mléko
|
5 – 20
|
|
Sýry
|
20 – 2000
|
|
Rostlinné oleje
|
méně než 5
|
|
Zelenina (brambory, lusky, celer)
|
10 – 30
|
|
Houby
|
20 – 100
|
|
Ovoce (jablka, banány, pomeranče)
|
méně než 10
|
|
Obiloviny
|
10 – 500
|
|
Ořechy
|
20 – 200
|
|
Para-ořechy, brazilské ořechy
|
2000 – 5000
|
Z údajů je zřejmé, že hlavním zdrojem selenu ve stravě je maso. Ideální by bylo, kdyby byl rovnocenný příjem selenu z živočišných a rostlinných zdrojů.
Pitná voda nehraje v zásobování selenem prakticky žádnou roli, mezní hodnota 0,01 μg/l (Německo) není překračována.
V mateřském mléce je obsah selenu v prvních týdnech 18 – 30 μg/l, a sice především jako selenomethionin nebo selenocystein. V průběhu kojení koncentrace klesá. Kojenec přijme denně průměrně 12,5 μg selenu. Mléko mateřské obsahuje v průměru dvojnásobné množství selenu než kravské.
Selen v látkové výměně
Uvádí se, že v lidském těle je obsaženo 10 – 15 mg selenu, většinou se jedná o formy vázané na bílkoviny. K absorpci ze stravy dochází ve všech částech střev (duodeum, caecum i colon). Anorganické formy a také selenit či selenan prostupují mukózou pasivní difusí, zatímco absorpce selenomethioninu je aktivním procesem probíhajícím obdobně jako při absorpci methioninu. Při absorpci jsou konkurencí k anorganickým formám selenu sírany, k organickým formám aminokyseliny obsahující síru.
V krvi se selen váže na lipoproteiny, nejvyšší koncentraci vykazuje selen v erytrocytech, játrech, slezině, srdci, nehtech a zubní sklovině. Selen je vylučován především močí, ale v malé míře i potem, sekrety žlučníku a slinivky a stolicí.
Klinické symptomy nedostatek selenu
Symptomy jako makrocytóza, pseudoalbinismus, roztřepané nehty a myopathie, při níž pacient nemůže chodit, se projevuje teprve u osob přijímajících denně méně než 20 μg selenu. Zvýšené riziko výskytu v souvislosti se selenem bylo uváděno u onemocnění Keshan (nekrotické a fibrotické změny a zvětšení srdečního svalu, arytmie, abnormální hodnoty EKG) a Kashin-Beck (postižení pohybového aparátu u dětí a mládeže – porucha endochondrálního růstu) v oblastech Číny chudých na selen. U onemocnění Keshan se však prokázala souvislost s viry, u onemocnění Kashin-Beck kromě nedostatku selenu i nedostatek jódu, konzumace obilovin kontaminovaných mykotoxiny a konzumace pitné vody kontaminované kyselinou fulvinovou.
V průmyslově vyspělých zemích nejsou pozorovány zřejmé projevy nedostatku selenu. Diskutuje se však o optimálním přívodu. K velkým ztrátám selenu dochází při těžkých a dlouho trvajících průjmech, poruchách trávení a vstřebávání, onemocnění ledvin, silném krvácení nebo příliš dlouhém kojení.
Toxicita selenu
Rozpětí mezi výživově-fyziologicky doporučeným množstvím přiváděného selenu a toxickým množstvím není velké. Toxického množství nelze dosáhnout obvyklou konzumací potravin, ale může k němu dojít při suplementaci. Stanovení akutní a chronické toxicity je však obtížné.
Za nejvyšší bezpečnou dávku se podle některých autorů považuje 5 μg/kg tělesné hmotnosti, podle WHO, FAO, IAEA a FNB je na základě hodnoty NOAEL 4 μg/kg tělesné hmotnosti stanovena nejvyšší bezpečná dávka pro dospělého 400 μg/den (podle SCF 300 μg/den). U malých dětí se doporučuje nepřekročit denně 40 μg. Účinky chronické toxicity se však podle některých autorů projevují až při denním příjmu 2400 až 3000 μg.
Akutní toxický účinek lze u dospělých očekávat po dávce 3500 μg (to odpovídá 50 μg/kg tělesné hmotnosti). Při sledování 12 osob se při medikamentózních dávkách 27 – 2310 μg objevily nevolnosti, změny na nehtech, únava nebo podrážděnost, u poloviny z nich vypadávání vlasů, u tří ztráta nehtů. Někteří uváděli výskyt průjmů, bolesti v podbřišku, česnekově páchnoucí dech, ale krevní testy nezjistily žádné patologické změny.
U lidí v závislosti na druhu sloučeniny obsahující selen může dojít k nespecifickým poruchám celkového stavu, k poruchám žaludku a jater či k dermatitidám. Selenóza se paradoxně může projevit zastavením syntézy hormónu šťítné žlázy s vlivem na metabolismus růstového horónu a na faktor podobný inzulinu. Dále hrozí poruchy NK-buněk, degenerace motorických neuronů a zvýšené riziko amyotrofní laterální sklerózy.
V důsledku interakcí selenu s jinými stopovými prvky nebo látkami může docházet ke snížení biologického účinku (u vitaminů A, C, E, B12) nebo k synergickému účinku s jinými kovy (kadmium, zinek, nikl, kobalt).
Funkce v organismu:
– antioxidant, kofaktor glutathionperoxidázy (např. vliv na snížení kardiovaskulárních chorob)
– neenzymové zachycování radikálů
– specifikací buněk rozvíjí protizánětlivý účinek
– antagonista těžkých kovů (rtuť, kadmium)
– modulace imunitního systému
– protirakovinný účinek
– v látkové výměně regulované štítnou žlázou je kofaktorem dejodáz typu I (vliv na přeměnu cukrů, bílkovin a energie)
– další dosud dostatečně neprozkoumané funkce selenu jako součásti selenoproteinů.
Antioxidant. V organismu je selen důležitý jako součást enzymu glutathionperoxidázy, který působí jako peroxid-oxidoreduktáza v erytrocytech a různých orgánech. Zabraňuje peroxidaci lipidů v membránách buněk a buněčných organel, a to zřejmě na principu inaktivace radikálů.
Obranyschopnost. Selen ovlivňuje nejrůznější složky imunitního systému, a tím imunitní reakce nespecifické (nevyvolané kontaktem s antigenem specifickým pro patogen), humorální (odezva na specifický antigen vytvořením specifických imunoglobulinů) a zprostředkované buňkami (zvláštní obranný mechanismus proti intracelulárním mikroorganismům, virům a parazitům , např. prostřednictvím lymfocytů). V důsledku schopnosti podpory nebo znovuvytváření obranného systému je selen považován za modulátor imunitní odezvy.
Nedostatek nebo doplněk selenu ve výživě ovlivňuje.
– obranyschopnost proti mikrobiální a virové infekci
– neutrofilní funkci a vytváření protilátek
– vývoj T- a B-lymfocytů jako odezvu na mitogeny.
Selen ovlivňuje i replikaci virů, což se projeví snížením jeho zásob po prodělané infekci. U pacientů s HIV se projevila souvislost mezi nízkým obsahem selenu a průběhem choroby a úmrtností.
Souvislost s rakovinou. Úloha selenu nebyla v minulosti dostatečně zřejmá. V r. 1958 dokonce zařadil americký úřad FDA selen do seznamu kancerogenních látek. Problém je, že různé sloučeniny obsahující selen působí rozdílně, takže nelze hodnotit pouze přepočtenou dávku samotného selenu. Řada pokusů na zvířatech však ukazuje, že vysoké dávky selenu jsou schopny snižovat výskyt spontánní a virově nebo chemicky indukované rakoviny. Pro pozitivní vliv selenu mluví četné epidemiologické, ale i intervenční studie. U pacientů s rakovinou je zjišťována nižší hladina selenu než u zdravých osob, ale je dokumentován i vliv dávek selenu na potlačení růstu tumorů. Prokázaný je vliv nedostatku selenu na hepatitidu typu B a C a rakovinu jater v Asii a rakovinu jícnu a žaludku v Číně.
Souvislost s kardiovaskulárními chorobami. Zatím nejsou k dispozici dostatečné podklady, že selen potlačuje výskyt srdečně-cévních onemocnění. Často bývá zdůrazňován antioxidační mechanismus .
Riziko vzniká podle některých autorů při obsahu selenu v séru pod 45 μg/l nebo pod 80 μg/l. Jsou však i studie, které toto nepotvrdily. Riziko se možná zvyšuje jen u pacientů s příliš nízkým přívodem selenu. Kouření, které je při nízkém zásobování selenem uváděno, však není vyhodnocováno jako hlavní faktor hladiny selenu.
Potřeba selenu
Potřeba selenu se pohybuje mezi 16 – 70 μg denně (tj. 0,3 – 1,1 μg/kg tělesné hmotnosti). Americký úřad FNB stanovil na základě studie doporučenou dávku 55 μg/den (pro těhotné ženy o 5 a pro kojící o 15 μg více). WHO a SCF stanovili hodnoty trochu nižší.
Hodnoty D-A-CH doporučují pro dospělé 30 až 70 μg/den. Za nejvyšší se považují hodnoty 200 – 400 μg/den, u nichž nebyly pozorovány toxické účinky při krátkodobém ani při dlouhodobém působení.
/Původní článek podrobněji referuje o výsledcích studií zaměřených na příjem selenu v různých zemích (v plasmě, v krvi v erytrocytech) a na studie účinků vysokého nebo nízkého příjmu./