Polychlorované bifenyly

Polychlorované bifenyly (PCB), které patří mezi organochlorové sloučeniny, jsou skupinou 209 chemicky příbuzných látek (kongenerů) lišících se počtem a polohou atomů chloru navázaných na molekule bifenylu. Sloučeniny tohoto typu jsou dobře rozpustné v tucích (lipofilní) a proto se více hromadí jako chemické kontaminanty v tukových tkáních.

Vyráběly se průmyslově od r. 1929 do 80. let. Jejich fyzikálně-chemické vlastnosti se uplatňovaly v řadě technických oborů (přísady barev, laků, plastů, pesticidů, chladící kapaliny v transformátorech aj.). Celosvětově jich bylo vyrobeno kolem 750 tis. t a vzhledem k jejich stálosti a nízké těkavosti jsou v prostředí stále nesmírně rozšířené (do vzduchu se z vyprodukovaného množství dostalo ca 30 tis. t, do povrchových vod ca 60 tis. t, v půdě je uloženo ca 300 tis. t). Jejich nejvýznamnějším rezervoárem jsou sladkovodní sedimenty a oceány.

Akutní toxicita těchto látek je nízká, ale při dlouhodobém zvýšeném příjmu mohou u člověka nastat zdravotní komplikace. Symptomy otravy zahrnují celou škálu patologických projevů. Karcinogenní účinek dosud nebyl jednoznačně prokázán, ale je považován za pravděpodobný.

Zvýšenému riziku jsou vystaveny skupiny populace konzumující převážně potraviny s vysokým obsahem PCB (především kojenci z mateřského mléka, populace živící se rybami).

Toxicita jednotlivých látek je rozdílná, vyjadřuje se faktorem ekvivalentní toxicity (vztaženo k účinku dioxinu 2,3,7,8-TCDD, protože PCB mohou působit podobnými mechanismy).

Zdrojem PCB pro člověka jsou převážně živočišné potraviny. Indikátorem, podle kterého se posuzuje zatížení lidí, je obsah těchto látek v mateřském mléce. Během posledních 20 let dochází k poklesu těchto látek v prostředí (i když pomalu). Ukazují to výsledky vyšetření svalové tkáně zvířat.
Nebezpečí překročení limitu PCB v tkáních zvířat a v jejich produktech je především při chovu v provozech, kde nebyly odstraněny staré nátěry používané před rokem 1986 (v roce 1986 byly zakázány) na vnitřní kovové konstrukce stájí, dále určité stavební hmoty s obsahem PCB, se kterými zvířata přicházejí do přímého styku. U staveb před rokem 1986 je důvodné předpokládat, že nátěrové a stavební hmoty obsahují PCB. Překrýt je novým nátěrem nestačí.
I poměrně malé množství olízané barvy, izolační hmoty, nebo pozření kontaminovaného krmiva, může způsobit z hlediska platného maximálního limitu PCB jeho překročení, čímž se stává živočišný produkt nepoživatelný. V případě kontaminovaných chovů nelze uvolnit surovinu, nebo potravinu do oběhu, a zvířata musejí být utracena a neškodně odstraněna.

Přípustný obsah PCB v živočišných potravinách je stanoven nařízením Komise (EU) č. 1259/2011, kterým se mění nařízení (ES) č. 1881/2006, pokud jde o maximální limity pro dioxiny, PCB s dioxinovým efektem a PCB bez dioxinového efektu v potravinách. Podle tohoto nařízení platí od 1. ledna 2012 maximální limit přípustného obsahu polychlorovaných bifenylů (PCB) – 40 nanogramů na gram tuku pro maso prasat, skotu a ovcí, drůbeže, ale i pro mléko a mléčné výrobky a vejce.