Vermikompostování

Vermikompost se od běžného kompostu liší zhruba v pěti znacích. Prvním z nich je zrnitostní složení. Struktura vermikompostu je jemnější než u kompostů klasických. V jedné z našich studií (na ČZU) jsme určovali zrnitostní složení pří vermikompostování digestátu se slámou, kuchyňského bioodpadu s použitým papírem a zahradního bioodpadu s čistírenským kalem. Ve všech 3 případech byly částice ve srovnání s kompostem výrazně jemnější, ze 100 % menší než 5 milimetrů (Hanc & Dreslova, 2016).

Další předností vermikompostu je vyšší obsah přístupných živin (Hanc & Chadimova, 2014).  
Vermikompost od klasických kompostů odlišuje také vyšší obsah mikroorganismů a vyšší enzymatická aktivita (Hanc et al., 2022). V neposlední řadě pak obsahují větší množství fytohormonů jako jsou auxiny, gibereliny a cytokininy.

“Při vermikompostování můžeme zpracovat bioodpad, a navíc získat kvalitní vermikompost použitelný jako hnojivo. V malém měřítku se vše zpracovává na místě, díky tomu vermikompostování šetří nejen náklady, ale i všechny problémy s přepravou spojené.” popisuje docent Aleš Hanč z ČZU.

K vermikompostování se používá žížala Eisenia andrei, lidově se jí říká právě žížala kalifornská. Už v roce 2013 se jimi zabývala studie Mikrobiologického ústavu AV ČR, která tvrdí, že Eisenia andrei se nachází ve hnojích a kompostech, naopak naše původní žížala hnojní (Eisenia fetida) se běžně nachází v lesních půdách. Co se týká názvu, jedna z teorií je, že se původní žížala hnojní dostala do Ameriky, kde částečně zmutovala, a zpátky do Evropy se vrátila právě jako žížala kalifornská.

Do vermikompostu patří skoro všechen rostlinný odpad. Zbytky ovoce, zeleniny. V našich pokusech jsme zkoušeli kompostovat například matoliny, což jsou pevné zbytky po lisování vinných hroznů, jablečné výlisky nebo lihovarské výpalky. Slovo kompost vychází z latinského slova kompositum, tedy složení, složenina. Proto platí, že čím víc různých věcí, tím lépe.

Do vermikompostéru by naopak určitě nemělo přijít nic, co se nedá biologicky rozložit. Samozřejmě to jsou plasty, sklo, kovy, ale taky jedlé oleje, tuky a kapalné odpady obecně. Do vermikompostu nepatří ani mléčné výrobky a maso. Vyhnout bychom se měli i slaným zbytkům, protože žížaly jsou na sůl citlivé. Vždycky ale záleží zejména na množství nebo poměru.

Co se týká teploty, pro žížali je ideální 15 až 25 °C. Pokud je teplota nižší než 10 °C, žížaly se už nerozmnožují a přestávají přijímat potravu. Opravdový problém nastává, pokud teplota klesne pod 0°C. V takovém případě žížala samozřejmě umrzne, protože je z 90 % složená z vody. Někdy ale mohou v kompostu přežít kokony s vajíčky, a když se teplota opět zvýší, z vajíček se vylíhnou malé žížaly.
Problém je i příliš vysoká teplota, zejména pokud je vyšší než 35 °C. I v takovém případě žížaly hynou, a to jak z důvodu nadměrného tepla, tak i kvůli nedostatku kyslíku. Vzniká zde vysoká mikrobiální aktivita a mikroorganismy spotřebovávají kyslík, kterého pak není dostatek pro žížaly. Kompost můžeme v létě víc zavlažovat a postřikovat vodou, aby se teplota snížila. Nebo vermikompostér obložit polystyrenem a vytvořit tím tepelnou izolaci. Jednou z možností je také umístit vermikompostér do sklepa. (ber, 2022)
Autor: Doc. Ing. Aleš Hanč, Ph.D. 

Více informací – viz www.af.czu.cz 

Zdroj:
ČZU, Fakulta agrobiologie, potravinových a přírodních zdrojů: „Vermikompostování“,
Krmení pro žížaly nepatří do koše, ale do vermikompostéru – Česká zemědělská univerzita (zivauni.cz)