Oxid uhličitý

Oxid uhličitý (CO₂) je plynná látka bez chuti a zápachu. Na rozdíl od oxidu uhelnatého je těžší než vzduch, takže se hromadí při zemi. V lidském organismu vzniká při látkové výměně (metabolismu) jako konečný produkt zpracování uhlíku. Z tkání je CO₂ přenášen krví do plic, kde je vydýchán. Vzniká ale i při kvašení a hnití. Je obsažen v atmosféře v množství asi 0,03 %. Toxické účinky oxidu uhličitého se objevují již při obsahu 2 % ve vzduchu, při obsahu nad 5 % tělo nestačí oxid uhličitý vylučovat a tak dochází k jeho hromadění. Oxid uhličitý pak tlumí centrální nervovou soustavu a dýchací centrum. Postižení si stěžují na bolesti hlavy. Při vdechování vzduchu o koncentracích větších než 20 % nastává smrt zástavou dechu v průběhu několika sekund. CO₂ je tvořen jedním atomem uhlíku a dvěma atomy kyslíku. Při ochlazení pod –80°C mění plynný CO₂ své skupenství za vzniku tuhé látky (desublimuje), která se nazývá suchý led. Oxid uhličitý má asi 1,5 x vyšší hustotu než vzduch, je dobře rozpustný ve vodě, přičemž se zčásti (asi z 0,003 %) slučuje s vodou na kyselinu uhličitou. Je nehořlavý a z chemického hlediska se jedná o velmi stabilní látku, která se znatelně nerozkládá ani při teplotách přesahujících 2 000 °C. Oxid uhličitý je přirozenou součástí atmosféry. V roce 2004 byla jeho průměrná koncentrace ve vzduchu 0,038 %, jeho podíl ale rok od roku stoupá. Oxid uhličitý, společně s dalšími látkami jako jsou metan, oxid dusný, freony a ozon, patří mezi takzvané skleníkové plyny, které mají schopnost absorbovat tepelné (IR) záření Země, v důsledku čehož je ohřívána spodní vrstva atmosféry a zemský povrch. Pro zmíněný proces se používá termín skleníkový efekt. Vedle skleníkových plynů v něm hraje zásadní roli vodní pára, která se podle propočtů účastní na skleníkovém efektu ze 60 %, na oxid uhličitý pak připadá 24% podíl. Přirozený skleníkový efekt je velmi důležitý pro udržení stabilních teplotních podmínek na Zemi, nicméně v souvislosti s rozvojem lidských aktivit, zejména spalováním fosilních paliv, dochází k jeho nadměrnému prohlubování. Zvýšení emisí skleníkových plynů plynoucích z lidských činností tak může vést k ovlivnění teplotní bilance Země, a to ve smyslu nárůstu průměrné teploty. Fenomén, kdy dochází k nepřirozenému ohřívání planety, se nazývá globální oteplování. (kop)