Makrobiotika

Výraz „makrobiotika“, který pochází z řeckého označení pro „dlouhý život“ nebo „nádherný život, používal otec medicíny Hippokrates. Makrobiotika není jen obyčejnou dietou nebo způsobem stravování, ale v podstatě jakousi filosofií či životním stylem. Kolébkou této filosofie jsou Tibet a Čína.

Základním charakteristickým rysem této filosofie je přesvědčení, že psychický a fyzický stav člověka jsou nerozlučně spjaty – člověk je součástí přírody i vesmíru a jeho zdraví je podmíněno způsobem, jakým přijímá svět a jeho vztahy s okolím. V současnosti se makrobiotika také zabývá otázkami lidské dlouhověkosti a možnostmi a podmínkami prodlužování života. Makrobiotika dělí všechny potraviny podle toho, zda obsahují energii jin (např. sacharidy, ovoce, zelenina apod.) nebo jang (maso, vejce atd.).

Makrobiotické pokrmy se skládají především z obilovin, které tvoří 50 % až 60 % veškerého konzumovaného jídla. Dalších 20–25% pak tvoří zelenina typická pro oblast, ve které žijeme, a nezbytnou součástí makrobiotické stravy jsou nejrůznější mořské řasy. V menším množství se mohou konzumovat různé polévky a luštěniny, ovoce, ořechy a semena, chléb je doporučován v uměřeném množství a pokud možno ne každý den. Ne všechny druhy ovoce a zeleniny mají u tohoto životního stylu zelenou – makrobiotici se vyhýbají např. lilkovité zelenině (brambory, rajčata, lilek, paprika), tropickému ovoci a prakticky jakýmkoli koncentrovaným sladidlům. Také neuznávají studené, a hlavně zmrazené, pokrmy a mléčné výrobky. Základem makrobiotického jídelníčku pro všechna roční období by mělo být kvalitně připravené obilí a luštěniny, obojí doplněné mořskými řasami, zeleninou, rybami, nejrůznějšími semeny a planě rostoucími bylinami. Pro pitný režim je ideální čistá voda nebo vývary z jedlých bylin. Na otázku, zda makrobiotika (nebo striktní vegetariánství, resp. veganství) pomáhá zlepšit zdravotní stav, nelze odpovědět jednoznačně. Z jedné strany je výhodou těchto výživových směrů vysoký přísun ovoce a zeleniny a nízký obsah tuků v jídelníčku. Velké množství důležitých živin ale naopak chybí. Záleží tedy na tom, jaké má makrobiotik znalosti pokud se týká zdrojů bílkovin, vitaminů a minerálních látek, aby nedošlo k jejich deficitu.

Rostlinné potraviny mohou být dobrým zdrojem bílkovin, záleží však na tom, jak jsou spolu zkombinovány. Kompletní bílkovinu vytvoří například bílkoviny sóji a pšenice.

Minerální látky– vysoký příjem vlákniny typický pro makrobiotiku (až 60 g, tedy minimálně dvojnásobek doporučované denní dávky) může narušit vstřebávání vápníku, zinku a železa i tehdy, pokud by jich bylo ve stravě dost.

Vitaminy– jednou z nejpádnějších výtek vůči makrobiotice je zákaz konzumace plodin z jiného pásma. V zimě tedy nelze jíst jižní ovoce a podobně. Pokud porovnáváme obsah vitaminu C v mandarinkách a jablkách, stačí na krytí denní dávky buď 2 mandarinky nebo 2 kg jablek. Samozřejmě, že doporučované zelí je také dobrým zdrojem vitaminu C, ale denně by bylo zapotřebí nejméně 200 g čerstvého a znamenalo by to jíst toto množství zelí každý den. Makrobiotika tedy zbytečně zužuje možnosti výběru v rámci ovoce a zeleniny.

Jak makrobiotika, tak vegetariánství doporučuje mnoho zdraví prospěšných potravin (tofu, tempeh, seitan apod.). Tyto potraviny je však lépe zařadit do smíšeného jídelníčku.

(kop)