Kyselina pantotenová

Kyselinu pantothenovou objevil v r. 1931 Williams jako součást růstového faktoru pro kvasinky, který byl znám již od r. 1901. Tento vitamin byl izolován v r. 1938 a o dva roky později se podařilo odhalit jeho strukturu a také provést jeho syntézu. Kyselina pantothenová se nachází prakticky ve všech organismech a proto získala také své jméno: základem bylo řecké slovo pantothen, což znamená všude. Dříve se kyselina pantothenová označovala jako vitamin B₅.

Hlavními biologicky aktivními látkami s aktivitou kyseliny pantothenové jsou koenzym A (CoA), který přenáší zbytky karboxylových sloučenin enzymů transacyláz, a dále koenzym synthetás, označovaný ACP. Odhalení významu koenzymu A v intermediálním metabolismu, který byl výsledkem práce F.A.Lipmanna, byl oceněn udělením Nobelovy ceny v r. 1953. Tím se kyselina pantothenová podílí prakticky na všech reakcích výstavby a odbourávání buněk a tkání. Kyselina pantothenová dále působí při hojení ran, potlačuje infekci podporou tvorby protilátek, odstraňuje únavu a připisuje se jí i vliv na snižování krevní hladiny cholesterolu a triacylglycerolů.

Denní doporučená dávka pro dospělou populaci se uvádí v mezích 6 – 8 mg, skutečný příjem běžnou dietou při smíšené stravě bývá 6 – 12 mg kyseliny pantothenové denně.

Kyselina pantothenová je prakticky v naší stravě všudypřítomná. Nejbohatším zdrojem jsou vnitřnosti, především játra (až 20 mg/100 g) a masa (až 3 mg/100 g). O řád nižší hodnoty mají cereální výrobky, kde se stupněm vymílání klesá obsah tohoto vitaminu. Také mléko obsahuje do 0,4 mg/100 g kyseliny pantothenové.

Vzhledem ke skutečnosti, že běžný příjem tohoto vitaminu je vyšší než jeho potřeba, vyskytují se případy nedostatku kyseliny pantothenové jen velmi zřídka, a pokud se objeví, projevují se především dermatitidami, tedy onemocněními pokožky.

Kyselina pantothenová je citlivá na zahřívání, nejstálejší je v neutrálním prostředí. Sterilované potraviny ji prakticky neobsahují, pasterace mléka není pro ni kritická. Při vaření dosahují ztráty až 50 %. (per)

 

Literatura:

Velíšek, J.: Chemie potravin 2, OSSIS, Tábor 1999