Rtuť

Prvek patřící mezi těžké kovy, který se dlouhodobě používá jako součást teploměrů, baterií, desinfekčních prostředků a prostředků na ochranu rostlin. Původní vysoký obsah pocházel téměř výhradně z prostředků na moření osiva, které byly začátkem 90. let zakázány. Rtuť se do prostředí dostává i formou emisí ze spalování černého uhlí a odpadu a z některých průmyslových výrob. V dnešní době je použití a výskyt v emisích díky technickým opatřením omezeno.

Rtuť je prvkem, u něhož je z toxikologického hlediska významná forma vazby v potravinách. Na jedné straně existuje rtuť v anorganické formě, která je potravinami přiváděna jen nepatrně, je i trávicím traktem vstřebávána jen nepatrně, ale je ukládána v ledvinách a tam způsobuje poruchy funkce. Na druhé straně organické sloučeniny rtuti (např. metylrtuť) jsou trávicím traktem téměř úplně vstřebávány a rozváděny krví po celém těle.

Rtuť může způsobit změnu dědičných vlastností, poškodit centrální nervovou soustavu a mozek, což bylo pozorováno při rozšířené otravě v Japonsku. Příčinou bylo extrémně jednostranné stravování zahrnující především ryby z jednoho mořského zálivu, do něhož ústily odpadní vody s obsahem rtuti.

Dlouhodobé zatížení rtutí a některými dalšími těžkými kovy může vyvolávat chronická onemocnění: diabetes, roztroušenou sklerózu a revmatické choroby.

Kontaminovány mohou být především ryby (sladkovodní i mořské). Poměrně vysoký obsah se nachází v déle žijících dravých rybách jako tuňák a mečoun.

Rostlinné potraviny jsou rtutí kontaminovány jen nepatrně, avšak výjimkou jsou volně rostoucí houby (především žampiony a hřiby).

Přípustné mezní hodnoty pro obsah rtuti v rybách jsou stanoveny nařízením 1881/2006/ES, a sice podle druhu ryb 0,5 až 1,0 mg/kg. Pro další skupiny potravin (drůbež, obiloviny, mouka, rýže, ovoce, zelenina, brambory, dětská výživa) jsou limity stanoveny českou vyhláškou 305/2004.

Rybáři by neměli pravidelně konzumovat ryby z velkých řek.

(sk)