Niacin
Jako preventivní faktor pelagry (PP-faktor, Pellagra Preventive Faktor) byl v r. 1936 popsán vitamin PP, který byl později označen jako niacin. Chemicky se jedná o kyselinu nikotinovou a její amid. Obě tyto látky účinkují stejně. Jeho prekursorem je aminokyselina tryptofan s výtěžkem niacinu 1 :60 (60 mg tryptofanu poskytne 1 mg niacinu). Někdy je nesprávně označován jako vitamin B3.
Pelagra je pravděpodobně nejzhoubnější onemocnění v důsledku avitaminózy. Její název pochází z výrazů „pelle agra“, což znamená „hrubá pleť“. Spolehlivé záznamy existují od r. 1735, dnes se ale změnou stravovacích zvyklostí prakticky neobjevuje.
Hlavní funkcí niacinu je účast na poskytování energie tkáním, podobně jako vitaminy B6 a B2. Pro tyto účely vytváří niacin dva koenzymy, NAD (nikotinamidadenindinukleotid) a jeho fosforečný ester NADP (NADfosfát). Niacin je dále nezbytný pro růst, účastní se syntézy hormonů a má mírný antioxidační efekt. Připisuje se mu také role při snižování hladiny cholesterolu a lipidů v krevním séru.
Denní doporučená dávka niacinu pro průměrného spotřebitele je 18 mg, minimální dávka se odhaduje na 10 mg. Zvýšenou potřebu vykazují těhotné a kojící ženy, při chronické dialýze jsou pozorovány nízké krevní hladiny tohoto vitaminu.
Bohatým zdrojem niacinu (i tryptofanu) jsou živočišné produkty, především maso (do cca 13 mg/100 g) a vnitřnosti. Játra ho mohou obsahovat až 23 mg/100 g, a to ve formě amidu. Rostlinné zdroje obsahují niacinu méně, především ve formě kyseliny nikotinové. Např. pšeničná mouka ho obsahuje kolem 1 mg/100 g, celozrnná mouka je jeho bohatším zdrojem. Niacin z cereálií je ale hůře využitelný, protože je v těžko metabolizovatelném komplexu. Pekařské kvasnice ho obsahují až 20 mg/100 g.
Rizika avitaminózy u zdravé populace jsou minimální, a to v důsledku nejen dostatečného příjmu niacinu, ale také v dostatku jeho prekurzoru tryptofanu.
Niacin je stabilní vůči působení tepla, světla i působení kyslíku. Při kulinární úpravě stravy dochází k průměrným ztrátám na úrovni 20 %, přičemž při úpravě živočišných zdrojů jsou ztráty nižší, u rostlinných zdrojů vyšší. (per)